Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 104/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. Ž., zastoupeného JUDr. V. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 20. 7. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 31. 10. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 20. 7. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 31. 10. 2005, kterým byl odsouzen pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle , 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení , 37 a 39d (dále jen "") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). To platí i pro podmínky ustanovení , které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje ( ).

Ústavní stížnost dle písm. d)y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.

Z ustanovení plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho vyplývá, že dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání, dovolání není obecně přípustné, nýbrž je přípustné pouze tehdy, pokud to stanoví zákon. Proto nikoli ve všech případech je to které podané dovolání v trestním řízení posledním prostředkem k ochraně práv, nýbrž pouze takové dovolání, které je přípustné ex lege.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené účinným ke dni 1. 4. 2004, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to neplatí (pouze) pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)." V dané věci se přitom jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení .

Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení , je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení , shledána přípustnou.

Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu § 265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se v jeho rámci může stěžovatel domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod (y). Není proto možné, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno - ve věci souběžně rozhodoval (výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu ust. ). Ústavní soud by totiž v takovém případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.

Není potom ani důvodu vyčkávat s rozhodováním Ústavního soudu až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle . Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Ústavní soud - vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky - mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání, což potvrdil i Městský soud v Brně ve svém přípise ze dne 13. 2. 2007. O podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, neboť spis je spolu s předmětným dovoláním u soudu dovolacího. V dané věci lze dovozovat, že podané dovolání je podle ustanovení § 265a trestního řádu přípustné; v tomto směru byl stěžovatel poučen i Krajským soudem v Brně, který závěrem svého usnesení výslovně uvádí, že toto rozhodnutí dovoláním lze napadnout.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným [ ve spojení s ], neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky , které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení ; to však nezjistil, byť to stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh nepřípustný odmítnout.

Je na místě dodat, že - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavní soud poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl způsobem stejným (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2006,

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2006,

sp. zn.

ze dne 19. 6. 2006 a další).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2007

Vojen Güttler

soudce zpravodaj