Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 26/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Města Louny, se sídlem Louny, Mírové náměstí 35, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2004 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým podáním domáhá zrušení výroku o povinnosti nahradit náklady exekutora v rubrikovaném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť tímto rozhodnutím soud podle jeho mínění porušil zásady uvedené v y, čímž bylo rovněž porušeno základní právo stěžovatele garantované v d.

Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo změněno usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 2. 2004 ve věci sp. zn. o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora tak, že byl návrh oprávněného (stěžovatele) zamítnut. Současně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů ve výši 7.703 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení s odůvodněním, že stěžovatel byl ve věci po změně prvostupňového rozhodnutí plně neúspěšný. Stěžovatel podává ústavní stížnost výslovně pouze proti výroku o náhradě nákladů exekutora.

Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud aplikací § 87 odst. 1 exekučního řádu překročit zákonné meze, které toto ustanovení soudu dává, jelikož § 87 odst. 1 exekučního řádu pouze specifikuje, co patří do nákladů exekuce, ovšem výslovně pouze při provádění exekuce. V důsledku podaného odvolání povinným, usnesení o nařízení exekuce, vydané podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, nenabylo právní moci a v důsledku zamítnutí návrhu odvolacím soudem nebyl exekutor vůbec ustanoven. Z logiky věci mu tedy nemůže příslušet ani odměna, ani "účelně vynaložené náklady", které navíc nebyly nijak konkretizovány ani prokázány.

Stěžovatel připomíná, že odměna exekutora je ve koncipována jako odměna za provedení exekuce s výpočtem dle výše vymoženého plnění či její přiznání v důsledku upuštění od exekuce či zániku pověření (). Uvedené právní předpisy však neupravují možnost přiznání a náhrady nákladů včetně odměny, pokud exekuce nebyla vůbec nařízena. Odvolací soud tedy zjevně překročil zákonné meze včetně , neboť soudní exekutor není účastníkem řízení a jeho postavení je upraveno zvláštním zákonem.

Krajský soud v Ústí nad Labem se k podané ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že náklady exekutora představují součást nákladů exekuce a exekutorovi vznikly náklady v řízení před soudem prvého stupně. Po změně rozhodnutí soudu prvního stupně skončilo exekuční řízení v posuzované věci rozhodnutím odvolacího soudu, a proto musel krajský soud taktéž rozhodnout o náhradě nákladů exekuce. Přestože byla exekuce soudem prvního stupně nařízena, nebyla nakonec provedena. V této procesní situaci rozhodl odvolací soud o nákladech exekutora za použití a exekučního řádu, a věty prvé tak, že oprávněnému, který byl ve věci plně neúspěšný uložil povinnost zaplacení nákladů exekutora ve výši 7.703 Kč.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil jako vedlejší účastník. Podle jeho názoru nevyužil stěžovatel možnost podání dovolání, přestože byl o této možnosti odvolacím soudem poučen. Vedlejší účastník připomíná, že vedle odvolacím soudem uvedené možnosti podání dovolání ve smyslu , mohl stěžovatel podat dovolání taktéž podle . K věci samotné vyjádřil názor, že krajský soud ústavně konformním způsobem aplikoval exekučního řádu. Provádění exekuce je započato ve chvíli, kdy je usnesení soudu o nařízení exekuce doručeno soudnímu exekutorovi a v tu stejnou chvíli přitom vzniká soudnímu exekutorovi nárok minimálně na garantovanou minimální odměnu a zároveň mu vznikají první náklady exekuce (provedení lustrace majetku povinného, založení spisu, vydání exekučních příkazů) ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. Vedlejší účastník proto v předmětné věci aktivně prováděl exekuční řízení a bylo by podle jeho mínění nepřípustné, aby mu náklady s tím spojené nebyly přiznány. Závěrem vyvrací tvrzení stěžovatele, že soudní exekutor nebyl účastníkem předmětného řízení, a proto mu nemohly být přiznány náhrady nákladů řízení, neboť připomíná, že soudní exekutor je vždy účastníkem řízení, pokud se jedná o část řízení, v níž se rozhoduje o odměně a účelně vynaložených nákladech soudního exekutora.

Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh není důvodný.

Ústavní soud musí předně zdůraznit, že se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodnutí u obecných soudů došlo (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 23, str. 251, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41). K odstranění možných omylů slouží soustava opravných prostředků upravených a v tomto směru tedy nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 10, str. 77). Protože není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 137, str. 195, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, zahrnujíc v to zásahy do základních práv a svobod jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 138, str. 227, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5, str. 17). Dle názoru Ústavního soudu k takové situaci v posuzovaném případě nedošlo.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, usnesení č. 7, str. 367, nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, nález č. 151, str. 123). Ani taková situace však v posuzované věci nenastala.

Stěžejní námitka stěžovatele směřuje k tvrzení, že soudnímu exekutorovi nemohly vzniknout žádné účelně vynaložené náklady, neboť usnesení o nařízení exekuce nikdy nenabylo právní moci, pročež soudní exekutor nebyl nikdy ustanoven, a aplikace ustanovení upravující náhradu účelně vynaložených nákladů proto nepřipadá v úvahu. Tomuto tvrzení stěžovatele však nemůže Ústavní soud zcela přisvědčit. Ústavní soud připomíná, že podle § 35 odst. 2 exekučního řádu je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy je návrh na nařízení exekuce doručen soudu nebo soudnímu exekutorovi, přičemž exekutor začíná provádět exekuci, jakmile ho soud touto exekucí pověří. Exekutor pověřený provedením exekuce podle § 46 odst. 1 exekučního řádu činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce. Po doručení usnesení o nařízení exekuce vydá exekutor podle § 47 odst. 1 exekučního řádu exekuční příkaz, podle něhož se nařídí exekuce po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z výše uvedených ustanovení exekučního řádu je zřejmé, že soudní exekutor je povinen činit úkony směřující k provedení exekuce ještě dříve, než usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. V období do nabytí právní moci tak ustanovenému soudnímu exekutorovi při provádění exekuce vzniknou prokazatelně účelně vynaložené náklady, které ve většině případů hradí povinný. V předmětné věci však neprovedení exekuce nepřímo zavinil oprávněný, jenž se domáhal vykonání rozhodnutí v té době již prekludovaného nároku. Stěžovatel tak vyvoláním exekučního řízení ve věci nevykonatelného exekučního titulu zapříčinil vznik nákladů soudního exekutora, jež by v případě řádného postupu stěžovatele nemohly vzniknout. Soudního exekutora je přitom v části řízení, v níž se rozhodovalo o jeho právech a povinnostech, třeba považovat za účastníka řízení (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR k výkladu , o soudních exekutorech Cpjn 200/2005, in: Sb. NS 2006, 4: 318 a Stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 ve věci sp. zn. ). Rozhodnutí krajského soudu ohledně náhrady nákladů soudního exekutora se proto podle názoru Ústavního soudu nikterak nepříčí ústavnímu pořádku České republiky a žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo nebylo tímto rozhodnutím zasaženo.

Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že podání stěžovatele neodmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nemohl v dané věci podat dovolání k Nejvyššímu soudu, přestože byl o této možnosti krajským soudem nesprávně poučen. Stěžovatel by totiž dovoláním brojil pouze proti nákladům exekučního řízení a Nejvyšší soud by proto takové dovolání odmítl. Stěžovatel navíc nemohl podle názoru Ústavního soudu využít ani vedlejším účastníkem navržený postup ve smyslu . V dané věci se totiž nejednalo o zastavení exekuce, neboť ve stěžovatelově případě nemohla být exekuce zastavena, jelikož usnesení o nařízení exekuce nenabylo právní moci.

Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , mimo ústní jednání odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu