Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 229/07

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky L. B., zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Americká 17, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006 č. j. -294, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2005 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. ,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , , 3, 4, d a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k tomu dojít tím, že obecné soudy neakceptovaly právní náhled stěžovatelky vztahující se k jejímu (žalobou uplatněnému) návrhu. Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky. Dospěl k závěru, že jím není napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [, , 3 ], když nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky jeho přípustnost zakládající. Jemu předcházejícími rozsudky nalézacího a odvolacího soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k přesně označenému pozemku [ ], to s odůvodněním, že k jeho přechodu na stát došlo bez právního důvodu. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že stěžovatelka a další žalobce, jenž vznesl tentýž nárok ke spoluvlastnickému podílu k předmětnému pozemku, měli k jeho uplatnění otevřený kvalifikovaný prostor ve smyslu příslušných ustanovení restitučních zákonů (, ), pročež takto dovodily nemožnost aplikace obecných právních předpisů na předmětné žalobní žádání.

S těmito závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí. Má za to, že odnímat občanu možnost domáhat se svých práv podle s odůvodněním, že neosvědčila naléhavý právní zájem na sporu, protože měla "uplatnit práva podle jiného zákona" (restitučního, pojatého takto jako lex specialis), je protiústavní. V této souvislosti poukázala rovněž i na rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu, resp. rozsudky sp. zn. ze dne 28. listopadu 2001 a sp. zn. ze dne 11. července 2001, v jejichž intencích užití občanskoprávních předpisů na její případ není vyloučeno. Pro uvedené, v naraci návrhu blíže rozvedené, výhrady se posléze domáhala, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poté co posoudil námitky stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jejímu tvrzení o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími shora označenými ústavně zaručenými základními právy [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vztahuje se potom pouze k trestnímu řízení].

Pokud se týče námitky nejednotné judikatury, v tom rámci se připomíná, že právě z toho důvodu byl (ve vztahu k dotčené problematice) přijat rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. září 2003, o jehož právní závěry se napadená rozhodnutí obecných soudů opírají. Mimo poukaz na tento zákonem stanovený mechanismus sjednocování judikatury (, resp. , srov. kupř. nález

sp. zn.

) lze dodat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil k interpretaci pojmu svévole v relaci k odchýlení se od (konstantní) judikatury v kontextu případného dotčení práva na spravedlivý proces; tou potom rozumí (toliko takový) odklon od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další).

O naznačené případy (absenci zákonem stanovené procedury kvalifikovaného přehodnocení právního názoru či svévoli) se v situaci stěžovatelky evidentně nejedná.

Totožný právní názor na uvedenou problematiku, jaký ohledně posuzované věci zaujaly obecné soudy, nadto zastává rovněž Ústavní soud. Tento vyjádřil ve stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, na nějž konečně Nejvyšší soud odkázal a jímž je senát při své rozhodovací činnosti, tedy i v tomto případě, vázán. Pro obecnou dostupnost uvedeného stanoviska (vyhlášeno pod č. 477/2005 Sb.), s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě (srov. kupř. i nález

sp. zn.

), postačí na jeho obsah pro stručnost odkázat.

V důsledku řečeného shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným, a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu