Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 267/05

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele K. R., zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská ul. 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 9. 2. 2005, č. j. -37, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 10. 2004, č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 10. 2004, č. j. -16, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2004, č. j. -27, bylo zastaveno řízení o určovací žalobě M. S. (dále jen "vedlejší účastnice") a stěžovateli byla dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení v celkové výši 3 060 Kč s 19 % DPH ve výši 403,75 Kč. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 2. 2005, č. j. -37, bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 9. 1999, č. j. -32, bylo zrušeno právo společného nájmu stěžovatele a vedlejší účastnice k družstevnímu bytu č. 8 v Plzni, Koterovská 47, a dále bylo určeno, že nájemcem a členem družstva nadále zůstane stěžovatel s tím, že vedlejší účastnice je povinna byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Vedlejší účastnice se v řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. domáhala určení, že její povinnost vyklidit družstevní byt není vázána na zajištění náhradního bytu ze strany stěžovatele. Vycházela přitom z toho, že od vydání rozsudku okresního soudu ze dne 24. 9. 1999, č. j. -32, došlo na její straně ke změně poměrů, neboť uzavřela manželství a bytovou potřebu má zajištěnou v rodinném domku ve vlastnictví svého manžela. Výkon práva na zajištění náhradního bytu by tak byl dle jejího názoru v rozporu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů. Při ústním jednání, konaném dne 13. 10. 2004 uzavřela vedlejší účastnice se stěžovatelem dohodu o vzdání se práva na bytovou náhradu a následně vzala svou žalobu zpět. Obecné soudy poté rozhodly tak, jak je uvedeno výše.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že žaloba vedlejší účastnice nebyla důvodná, neboť vedlejší účastnice nebyla k jejímu podání aktivně legitimována. Ve věci proto dle jeho názoru vůbec nemělo být nařizováno jednání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. , na nějž vedlejší účastnice odkazovala, nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť pozice vedlejší účastnice je přesně opačná. Naléhavý právní zájem na určení může mít pouze ten, jehož povinnost zajistit náhradní byt tíží, nikoliv ten, jemuž svědčí. Nadto se vedlejší účastnice soudní cestou domáhala něčeho, co dle stěžovatele rozhodnutí soudu vůbec nevyžadovalo a mohlo být vyřešeno prohlášením vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se v bytě nezdržuje od roku 1995, a stěžovatel proto považuje za krajně nepravděpodobné, že by se vůči ní v budoucnu domáhal jeho vyklizení. Jestliže by byl stěžovatel okresním soudem poučen o tom, že žaloba není důvodná a vedlejší účastnice nemůže ve sporu uspět, pokud on dohodu nepodepíše, a o tom, že v případě podpisu bude muset hradit náklady řízení, tak by dohodu nikdy neuzavřel. Stěžovatel však byl neustále ujišťován o tom, že podpis dohody je v jeho zájmu a že nebude mít žádné další výdaje. V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , byla povinnost zajištění náhradního bytu, vážící se k členskému podílu v družstvu, oceněna částkou 150 000 Kč. Žalobu vedlejší účastnice je tedy dle názoru stěžovatele třeba dávat do souvislosti s touto skutečností. Stěžovatel dále polemizoval s názorem krajského soudu, že důvodnost podání žaloby je třeba v projednávané věci posuzovat procesně a poukazoval na odlišné znění petitu žaloby a uzavřené dohody o vzdání se práva. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , a vyjádření účastníků řízení.

Všichni účastníci odmítli tvrzení, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a v podrobnostech odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud konstatoval, že věc byla projednávána v souladu se zákonem a přezkoumávána dle instančního postupu odvolacím soudem. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že vezme-li žalobce žalobu zpět, a to dříve, než začalo jednání, pak žalovaný nemůže dosáhnout rozhodnutí o žalovaném nároku, neboť povinností soudu je řízení zastavit ( ). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže soud hodnotit důvodnost podání žaloby z hlediska hmotného práva, nýbrž výlučně z procesního hlediska. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána, přičemž ten přípisem ze dne 8. 9. 2006 Ústavnímu soudu sdělil, že se domnívá, že mu neměla být vyslovena povinnost hradit náklady řízení, že měl být náležitě poučen o tom, že žaloba není důvodná a že vedlejší účastnice nemusela náklady řízení v případě dohody požadovat, ale učinila tak vzhledem k dlouhodobě negativním vztahům. Proto na své ústavní stížnosti trvá.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 69, str. 189 a násl.). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č.27, č. 25, str. 307). ářčáářÚstavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).

ářčáářUstanovení řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Výjimku z tohoto pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejíž logiku lze spatřovat v zohlednění konkrétní hmotněprávní situace nebo spíše konkrétní procesní situace, představuje zejména . Ustanovení tedy zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006,

sp. zn.

, dosud nepublikováno, dostupné na www.judikatura.cz). Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy správně posuzovaly důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska. Poté, co byla uzavřena dohoda, obsahem odpovídající žalobnímu petitu, obecným soudům nezbylo, než při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení , věty druhé, . Námitky stěžovatele, směřující vůči důvodnosti žaloby a zpochybňující aktivní legitimaci stěžovatelky, nebyly pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní, neboť tyto se vztahovaly k hmotněprávnímu posouzení věci, zatímco, jak již bylo uvedeno výše, hlediskem rozhodným pro uložení povinnosti hradit náklady řízení bylo výlučně hledisko procesní. Pokud jde o další námitky stěžovatele, okresní soud nebyl povinen jej poučit o tom, že mu v případě zastavení řízení může být uložena povinnost uhradit náklady řízení, ani mu nebyl oprávněn sdělovat svůj názor ve věci důvodnosti žaloby. Námitka, že v takovém případě by stěžovatel dohodu o vzdání se práva nepodepsal, je pouhou spekulací.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu