Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 561/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., právně zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Milady Horákové 28, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2006, sp. zn. , a Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva. Konkrétně právo na rovnost podle a 3 d (dále jen " "), práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle y, práva na osobní svobodu podle y, práva na důstojnost člověka podle y, práva na nedotknutelnost vlastnictví podle y a práva na spravedlivý proces podle y.

Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolaní, které Městský soud v Praze výše popsaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu rovnosti práv ve vztahu k němu a jeho bývalé manželce, kterou zásadním způsobem zvýhodnily. Dále stěžovatel uvedl, že trestného činu se měl dopustit tím, že nevyklidil byt, ačkoli rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. ze dne 18. října 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2003, sp. zn. , pravomocným ke dni 30. dubna 2003, mu byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Stěžovatel totiž nepovažoval toto rozhodnutí za vyřešení všech sporů, které s bývalou manželkou ohledně vypořádání společného jmění manželů vedl. Takové chování od 30. dubna 2003 do 19. března 2004 bylo posouzeno jako trestný čin, o němž obecné soudy rozhodly shora napadenými rozhodnutími.

Stěžovatel dále uvedl, že postup obecných soudů v jeho trestní věci nebylo možno oddělit od ostatních občansko právních sporů vedených mezi ním a jeho bývalou manželkou, a proto mu přísluší právo na ústavní ochranu jeho důstojnosti, když byl nucen podstupovat vynucované a represivní jednání státních orgánů, požadujících vyklizení bytu, za situace, kdy ty samé orgány nebyly po dobu sedmi let schopny ukončit soudní spor o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že popsaným jednáním nemohl naplnit materiální znak trestného činu, když na užívání bytu přispíval.

S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu vyklizením bytu do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. , a ústavní stížnosti v téže věci. Poté, co Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, bylo dne 8. června 2004 přikročeno k výkonu rozhodnutí vyklizením.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla opakováním jeho námitek před obecnými soudy, kdy například otázkou naplnění materiálních znaků trestného činu se zabýval již soud prvého stupně. Stěžovatel se i v ústavní stížnosti pokoušel relativizovat napadená rozhodnutí odkazem na ostatní občansko právní řízení, jichž byl účastníkem. Ústavně právní argumentace potom spočívala v pouhém výčtu práv, v nichž měl být, podle svého názoru, zkrácen, a v jejich osobitém výkladu.

Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, podle kterých je znakem právního státu vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a pachatelem, kdy stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Pravidla pak představuje trestní řád, a jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem ( y). Stát tím v trestním zákoně definoval své právní zájmy, jejichž nedodržení postihuje příslušnou sankcí. I v daném případě se tedy jedná o vztah mezi stěžovatelem a státem. V žádném případě se tedy nemůže jednat o vztah mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.

Podle článku 90 y ČR totiž jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.

Z předložených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k rozhodnutí o vině, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Pokud pak jde o tvrzené porušení y neshledal Ústavní soud, že by byl stěžovatel na tomto svém právu zkrácen. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že obecné soudy dospěly v projednávané věci k jinému právnímu závěru než stěžovatel, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu