Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 65/07

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. června 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. , o odvolání stěžovatele, druhého obviněného Ing. V. K. a státního zástupce o částečném zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2005 ve věci vedené pod sp. zn. . Podle § 259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovatele a druhého obviněného Ing. V. K. uznal vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 148 odst. 2, 4 tr. zák., kterýžto výrok zůstal rozhodnutím nedotčen, byl oběma obviněným uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle § 226 písm. b) tr. ř. byli oba obvinění zproštěni části obžaloby. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle d, domáhá ústavní stížností zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro jím tvrzenou nesprávnou aplikaci důkazů, resp. proto, že k některým důkazům nebylo přihlédnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu písm. d) y, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.

Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Navíc stěžovatel formálně napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu, které se ovšem většinou námitek, které stěžovatel vytýká, nemohlo vůbec zabývat, protože Nejvyšší soud v daném typu řízení mohl posuzovat pouze vady hmotněprávního posouzení skutku nebo hmotněprávního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání stěžovatele v souladu se zákonem, když shledal dovolání stěžovatele a spoluobviněných osob jako zjevně neopodstatněná, ale současně se relevantními námitkami stěžovatele velmi detailně zabýval [vyjma námitek čistě skutkové povahy, které neshledal jako naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Rozsudek Nejvyššího soudu proto nezaložil porušení jakéhokoliv základního práva stěžovatele, když Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu