Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 121/07

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. října 2006, čj. -161, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, čj. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Ve věci vedené před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. šlo o žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v žalobě uvedeného ideálního podílu na v žalobě uvedených nemovitostech v obci a katastrálním území Šumperk. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že stěžovatelka platně odstoupila od kupní smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela, a jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech za kupní cenu ve výši 270 000,- Kč, neboť ze strany stěžovatelky byla tato smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. července 2004 žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento rozsudek byl potvrzen touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, když dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím proto, že tento soud neshledal ve věci samé zásadní právní význam.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelky porušily její základní právo podle d, dále jen "Listina". Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení před obecnými soudy, polemizuje s výkladem pojmu tíseň, jak jej podaly obecné soudy, stejně jako s výkladem nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. obč. zák. Opakuje, že v době uzavření kupní smlouvy nastal pro stěžovatelku souběh nepříznivých vlivů a okolností (nezaměstnanost, rozvrat jejího manželství, úmrtí matky, postupné upadání do dluhů), které stav tísně vyvolaly, a že ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že v té době trpěla duševní poruchou - závislostí na alkoholu, která sice nevylučovala její způsobilost k právním úkonům, ovšem snižovala ji o jednu třetinu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O stěžovatelčině věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl i Nejvyšší soud, který dovodil, že dovolání je nepřípustné, neboť nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatelky) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura). V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Podstatná část argumentů stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu ust. § 49 obč. zák. jiný právní názor než všechny obecné soudy. Výklad obecných soudů přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu