Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 671/06

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem v Praze 5, Lamačova 905, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2004, čj. -73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, čj. -111, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2006, čj. -223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2006, doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 9. 11. 2006, napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 6. 2005, čj. -111, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 9. 2004, čj. -73, s tím, že jimi došlo k porušení d "ve spojení" s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal jak zrušení těchto rozhodnutí, tak i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeného v záhlaví.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Náboženské obci Církve československé husitské v Praze 5 - Smíchov a P. Š. na vydání věci. Toto rozhodnutí pak bylo ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem městského soudu, jenž je rovněž napadán touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením podle a (dále jen " ") odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při řízení před městským a obvodním soudem nebyl předsedou senátu poučen ve smyslu , ač splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V důsledku toho nebyl v soudním řízení právně zastoupen, a neměl tak stejnou možnost k uplatnění svých práv jako druhá strana. Nadto dodává, že se mu daného poučení nedostalo v řízení před dovolacím soudem. Dále stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho tvrzeními, takže nedošlo k projednání dané věci. Obvodní soud, který zamítl žalobu zejména z důvodu res iudicata, nijak nehodnotil důkazy týkající se vydání jeho majetku, odvolací soud pak překážku res iudicata neshledal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že žaloba spočívala na odlišných skutkových tvrzeních, než v již dříve pravomocně rozsouzené věci.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Domáhá-li se stěžovatel zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost v daném ohledu obsahuje pouze námitku, že stěžovatel nebyl v rámci dovolacího řízení poučen dle Tato skutečnost však byla dovolacímu soudu známa a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí. Jde-li pak o samotné rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné námitky neuplatňuje. Vzhledem k tomu je nutno - v této části - pokládat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.

Napadá-li stěžovatel rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, vychází přitom z názoru, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti byla ve smyslu zachována, když dovolací soud odmítl příslušný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Dovolání stěžovatele nebylo jednak odmítnuto jako nepřípustné, ale z důvodu, že stěžovatel neodstranil vady daného návrhu ve stanovené lhůtě, jednak tomu nebylo ani z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, neboť nebylo věcí volné úvahy, zda dovolání bude přijato či nikoliv. Výše uvedené ustanovení míří do zcela jiné situace, a to té, jež je upravena v a odst. 3 Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak ve smyslu začala běžet doručením rozhodnutí o odvolání. To bylo - jak lze z usnesení dovolacího soudu zjistit - stěžovateli doručeno dne 30. srpna 2005. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud stěžovatel podal ústavní stížnost dne 22. srpna 2006, učinil tak opožděně.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a odst. 2 písm. a) , odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu