Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 341/06

Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005 č. j. -35, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2006 napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. -28 o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí porušení svého ústavního práva zaručeného v d (dále jen ""), "na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem".

Porušení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spatřuje stěžovatel zejména v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací žalobu stěžovatele posoudily po právní stránce jinak než stěžovatel, aniž by ho soud prvního stupně vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a ve smyslu ustanovení (dále jen "") ho poučil, " o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky neuposlechnutí této výzvy". Takového poučení se mu podle názoru stěžovatele mělo dostat od soudu prvního stupně ještě před tím, než "bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku", neboť, i když soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce jinak, než byl právní názor stěžovatele, tato skutečnost ještě neodůvodnila vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek.

V další části odůvodnění návrhu stěžovatel opakovaně tvrdí, že po právní stránce věc nemohla být posouzena jinak, než jak to učinil stěžovatel, a proto hodnotí napadené usnesení odvolacího soudu i jako porušující y.

Jak se zjišťuje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005 č. j. -35, tento soud v právní věci stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí o zaplacení 50 000,- Kč, rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. -28 tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť soud prvního stupně důvodně zastavil řízení podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jímž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 50 000,- Kč z důvodu psychické újmy, protože stěžovatel i přes výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek nezaplatil.

Z žaloby stěžovatele, kterou posoudil podle jejího obsahu, zjistil odvolací soud, že stěžovatel se domáhá náhrady škody v celkové výši 130 000,- Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované, přičemž výši škody specifikuje jednak částkou 80 000,- Kč, která mu měla vzniknout pro znemožnění řádného užívání a nakládání s pozemky a dále částkou 50 000,- Kč za psychickou újmu, která se u stěžovatele projevuje mimo jiné ztrátou psychické vyrovnanosti, ztrátou důvěry v právní jistoty a ztrátou pocitu osobní bezpečnosti. Tyto nároky odůvodňuje stěžovatel odkazem na příslušná ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, že stěžovatelem uplatněný nárok vyplývá z ochrany osobnosti (podle ustanovení až ), neboť nelze směšovat nárok na náhradu škody s nárokem na náhradu nemateriální újmy v penězích.

Po zvážení námitek stěžovatele i okolností uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a vykonává tuto svoji pravomoc mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jinak řečeno se tedy Ústavní soud nezabývá tvrzenou věcnou nesprávností napadeného rozhodnutí, ale zkoumá, zda v průběhu pravomocně skončeného řízení před obecnými soudy, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces (y) a práva na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (y). Posledně uvedená práva je však možné uplatňovat pouze za podmínek a dalších skutečností, které jsou upraveny příslušným zákonem (y).

Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že je zajisté právem stěžovatele zvolit si procesní prostředek pro uplatnění svého tvrzeného nároku a jeho formu, která, podle jeho přesvědčení, nejlépe odpovídá dosažení zamýšleného cílu v konkrétním soudním řízení. To však neznamená, že právní názor stěžovatele o charakteru jím uplatněných nároků musí být správný. Ostatně právě tato skutečnost byla předmětem dalšího zkoumání odvolacího soudu, což stěžovateli umožnilo prokázat správnost svých úvah o osvobození od soudních poplatků a zaručilo tak stěžovateli právo zakotvené v y, jehož údajné porušení stěžovatel namítá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by výzva k zaplacení příslušného soudního poplatku nebyla řádně doručena, případně, že by předmětný soudní poplatek zaplatil, či že by žádal o osvobození od soudního poplatku, takže je nepochybné, že soudu prvního stupně za této procesní situace nezbývalo, než postupovat ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 věta za středníkem zákona o soudních poplatcích a řízení zastavit, neboť důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti v příslušné výši a lhůtě je vydání usnesení o zastavení řízení.

Odvolací soud v rámci odvolacího řízení posuzoval skutečnost, zda byl soudní poplatek stanoven v souladu se zákonem a současně zkoumal důvodnost námitek stěžovatele vztahujících se k údajnému osvobození od soudních poplatků [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích], přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč na žalobu stěžovatele namítané osvobození od soudních poplatků nedopadá. Nevznikl proto důvod vyzývat stěžovatele k odstranění vad žaloby či k jejímu doplnění ( ).

V této souvislosti je třeba připomenout, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení nepřicházela v dané věci v úvahu, neboť citované ustanovení upravuje poučovací povinnost při jednání soudu (v jeho průběhu), nikoli ve fázi přípravy jednání (ve smyslu ustanovení ).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu