Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 61/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. K., 2) S. L., 3) L. N. a 4) F. Z., všech zastoupených JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, PSČ: 603 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2005, čj. - 207, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, čj. - 176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhli zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen ""), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně"), jímž byl odmítnut jejich návrh na nařízení předběžného opatření.

Stěžovatelé tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, garantovaného d (dále jen ""). Splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků osvědčili formulářovými prohlášeními o svých majetkových poměrech. Vzhledem ke svým majetkovým a sociálním poměrům nemohli složit jistotu ve výši 100 000,-- Kč, ve smyslu . Soudy dostatečně nezkoumaly, zda jsou u stěžovatelů splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a tímto postupem jim znemožnily domáhat se stanoveným způsobem jejich práva. Rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje pouze konstatování, že stěžovatelé neosvědčili splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Uvedené nedostatky odvolací nezkoumal a rozhodování prvostupňového soudu nahradil svým rozhodnutím - tím stěžovatelům odejmul možnost řádného opravného prostředku.

Z označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelé podali u Krajského soudu v Brně návrh na nařízení předběžného opatření, kterým mělo být žalované akciové společnosti nařízeno, aby bez souhlasu 80% akcionářů nezatěžovala nebo nezcizovala nebytový prostor, specifikovaný ve výroku usnesení krajského soudu. Krajský soud uvedl, že žalobci (stěžovatelé) nesložili potřebnou kauci a neosvědčili, že jsou u nich splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Návrh na nařízení předběžného opatření proto odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2005, čj. -176.

Usnesení krajského soudu potvrdil v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2005, čj. - 207. Z doložených listin prověřil výdělkové, majetkové a osobní poměry stěžovatelů a podrobně rozvedl, z jakých důvodů jejich poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že poměry stěžovatelů je v žádném případě nečiní neschopnými složit jednorázovou jistotu 100 000,-- Kč, když tuto povinnost mají (navíc) společně a nerozdílně.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s tím, jak obecné soudy hodnotily jejich schopnost zaplatit jistotu ve smyslu . Princip dobrého chodu spravedlnosti vyžaduje, aby rozhodnutí soudních orgánů byla řádně odůvodněna, rozsah odůvodnění pak může záviset na charakteru rozhodnutí. V tomto směru poněkud absentující odůvodnění usnesení krajského soudu zcela nahradil vyčerpávajícím, logickým a přiléhavým odůvodněním . Způsobem, jakým interpretoval ustanovení podústavního právního předpisu, nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. do nich nezasáhl ani tím, jak v dané věci procesně postupoval.

Namítají-li stěžovatelé, že jim byla odňata možnost řádného opravného prostředku, lze jen uvést, že toto jejich právo porušeno nebylo, ale naopak bylo naplněno a vyčerpáno.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu