Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 140/07

Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a také co do ostatních náležitostí v souladu se ( , a a contrario ) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. , bylo rozhodnuto mimo jiné o snížení výživného stanoveného stěžovateli jako otci nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) a byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem v poměrně širokém rozsahu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci však rozsudkem ze dne 2. 5. 2005 příslušnou část výroku změnil tak, že návrh na snížení výživného zamítl a upravil styk s nezletilým pouze v rozsahu každé první soboty v měsíci od 9.00 do 17.00 hod.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že ust. nepřipouští dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Vzhledem k tomu, že v dané věci jde o stanovení výživného a určení styku rodiče s nezletilým dítětem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je ze zákona nepřípustné.

Stěžovatel však s tímto výkladem dovolacího soudu nesouhlasí, neboť se domnívá, že zásadní omezení styku otce s nezletilým, jak k tomu došlo v rozsudku odvolacího soudu, představuje omezení rodičovské zodpovědnosti. Stěžovatel přitom odkázal na úpravu rodičovské zodpovědnosti podle ust. , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle kterého je rodičovská zodpovědnost souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle y, a s ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR interpretací a aplikací příslušného ustanovení , z něhož vyvodil nepřípustnost podaného dovolání, porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce.

Ústavní soud především předesílá, že právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani u, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. obdobně např. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 26, č. 18, str. 381). Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.

Ústavní soud se proto dále omezil toliko na posouzení toho, zda interpretace ust. provedená Nejvyšším soudem ČR v napadeném usnesení je natolik extrémní, že ve svém důsledku představuje porušení práva stěžovatele na přístup k soudu. Podle ust. není dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině vyjma rozsudků o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství a o nezrušitelném osvojení.

Toto ustanovení, pokud jde o omezení rodičovské zodpovědnosti, dopadá podle dosavadní judikatury na specifický typ řízení, v němž obecný soud formálně omezí práva a povinnosti vztahující se k nezletilému dítěti podle ust. § 44 odst. 2 zákona o rodině, tedy nikoliv na jakékoliv rozhodování soudů, jimiž může být fakticky dotčena rodičovská zodpovědnost.

Podle Ústavního soudu lze sice připustit, že úprava styku rodiče s nezletilým dítětem, resp. omezení tohoto styku podle § 27 odst. 3 zákona o rodině, představuje faktické omezení rodičovské zodpovědnosti, neboť podmínkou realizace práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti je nepochybně možnost se s dítětem stýkat a výchovně na něj působit (srov. Hrušáková, M. a kol.: . Komentář. C. H. Beck, Praha 2005, str. 98 a 102). Toto faktické dotčení na rodičovské zodpovědnosti však podle Ústavního soudu nezakládá důvod k extenzivnímu výkladu procesního předpisu, který má na mysli druhově určené rozhodování o omezení rodičovské zodpovědnosti jako specifického typu řízení.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s výkladem předestřeným v ústavní stížnosti stěžovatelem, který považuje za extenzivní, a proto ani neshledal, že by interpretace zastávaná Nejvyšším soudem ČR extrémně vybočovala z mezí ústavnosti a porušovala základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu.

Ústavní soud k tomu dodává, že takové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR muselo být i vzhledem k dosavadní judikatuře rozhodnutím předvídatelným, a ostatně stěžovatel, který byl v řízení před obecnými soudy právně zastoupen, byl poučen též odvolacím soudem o tom, že dovolání v této věci není přípustné. Ústavní soud proto při zohlednění i těchto skutečností neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2007

Jiří Nykodym, v.r.

předseda senátu