Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 386/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2006 č. j. -31,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že: "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v d (dále jen) a současně zásahem do práva soudního exekutora vlastnit majetek, garantovaného y. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti, zaručené y." Dále se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 12. 2005, čj. -11, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 4. 3. 2004, čj. -4, na majetek povinného J. T.. Povinnému uložil zaplatit oprávněnému částku 4 338,70 a současně uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na náhradě nákladů exekuce částku 4.338,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně v napadených výrocích změnil tak, že ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů exekučního řízení a povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce se ukládá povinnému. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, jak tomu bylo v daném případě, a jestliže zastavení exekuce z procesního hlediska nezavinila osoba oprávněná, nemůže jí být uložena ani povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postavení exekutorů je vymezeno v konečném důsledku shodným způsobem jako postavení soudců, včetně požadavku na jejich nezávislost. Je proto jim třeba zabezpečit stejné podmínky pro výkon pravomoci, včetně zabezpečení jejich materiální nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenu žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny nedává. Není přitom podstatné, že mu náhrada nákladů byla přiznána, neboť materiální nezávislost nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci, ale až skutečnou výplatou odměny. Uvedeným požadavkům odvolací soud svým rozhodnutím nevyhověl, a zasáhl tak do jeho ústavně zaručených práv. Stejně jako soudci, měla by být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel též upozorňuje, že s ohledem na množství případů zastavení exekuce pro nemajetnost povinného může mít nastalá situace exekutorů přímé existenční důsledky.

Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se zabýval Ústavní soud a zaujal jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. , vydaném podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením a y, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti a Ústavní soud, v nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v cit. stanovisku, odkazuje na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a nelze tedy automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu, předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou přitom zcela v souladu s požadavky ústavnosti. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006,

sp. zn.

, v němž byly podrobně rozebrány všechny námitky téhož stěžovatele, které uplatnil i v nyní projednávané ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu