Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 463/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36/1276, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 8/1395, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. - 108, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. - 52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že mu v řízení před nimi byla "odepřena soudní ochrana".

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 - dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 1. 2003, č.j. 18768/03/004511/6336, byla stěžovateli za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2001 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 168. 621,- Kč. Dodatečná daňová povinnost byla správcem daně stanovena na základě výsledků daňové kontroly, a to za pomoci pomůcek dle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Odvolání stěžovatele odvolací orgán rozhodnutím ze dne 2. 10. 2003, č.j. FŘ - 8911/13/03, zamítl s tím, že po přezkoumání napadaného rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly v dané věci splněny.

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku - poté co odmítl jako nedůvodné výtky stěžovatele proti postupu správce daně - ve shodě se závěry žalovaného správního orgánu konstatoval, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti ve smyslu , jež má základ v prokázání skutečností vyvracejících pochybnosti správce daně o věrohodnosti, průkaznosti a správnosti předloženého účetnictví; tím, že stěžovatel tuto zákonnou povinnost nesplnil, přivodil stav, kdy nebylo možno stanovit jeho daňovou povinnost pomocí obvyklého dokazování, a proto byly dány podmínky pro stanovení daně dle pomůcek ve smyslu tohoto zákona.

Z obdobných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, a Nejvyšší správní soud ji rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č.j. -108, zamítl.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje rozpory, jež se vyskytly v průběhu daňové kontroly mezi ním a pracovníkem správce daně, a to zejména co do prokazování množství a kalkulace cen (sporných) podávaných jídel. Tvrdí, že k odstranění jeho pochybností "opakovaně nabízel další pomocnou dokumentaci", stejně jako důkazy výslechem svědků (zaměstnanců); je pravdou, že o urychlené předložení navržených důkazů však - vzhledem k informaci o čerpání dovolené kontrolního pracovníka - nijak neusiloval. V důsledku povodní v r. 2002 pak došlo k tomu, že "dokumentace" a "zejména ona pomocná dokumentace" byla - a to dříve než mohla být předložena správci daně - zničena; její zničení v důsledku živelné pohromy stěžovatel připisuje současně i liknavosti správce daně.

Poškozen se stěžovatel cítí být rovněž postupem správce daně, který v řízení před městským soudem "rozdělil spis na dílčí složky" vztahující se k jednotlivým napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) správního orgánu, čímž zavinil, že soudy nezískaly "komplexní přehled o postupu daňové kontroly" a "o reakcích (stěžovatele) na požadavky správce daně".

Za splněné nepovažuje stěžovatel ani podmínky, za nichž bylo možné (v jeho případě) stanovit daň podle pomůcek, neboť - jak uvádí - po "zničení pomocné dokumentace" opakovaně navrhl provedení důkazu svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, a to nejen k tvrzené nečinnosti správce daně, nýbrž i jako náhradu za tuto dokumentaci. Opačné závěry obecných soudů proto považuje za rozporné s obsahem daňového spisu a tudíž nemohou obstát.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle a ). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v , tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o jeho svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V usneseních ze dne 8. 11. 2006,

sp. zn.

, a ze dne 12. 12. 2006, sp.zn.

, posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnosti stěžovatele proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž byly (a to z týchž důvodů) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatele (stejného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl.

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení , a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu