Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 409/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. R., zastoupeného JUDr. Lubomírem Karlínem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo nám. 30, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2004, čj. -364, rozsudku Krajského osudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14. 4. 2005, čj. -417, a výroku sub I usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 2. 6. 2006, čj. -468, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, a Nejvyššího soudu, a to s odkazem na údajné porušení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2004 rozsudkem ze dne -364, zrušil na základě žaloby P. R. a Š. R., oby bytem v Humpolci, Na Rybníčku 1313, podílové spoluvlastnictví těchto žalobců a stěžovatele (žalovaného) k objektu bydlení čp. 41 na st. p. č. 41, st. p. č. 41, p. p. č. 180/10 a p.p.č. 180/18 v kat. území Rozkoš u Humpolce, zapsaný na LV 168, u kat. úřadu pro Vysočinu, pracoviště Pelhřimov. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné plyne, že uvedený objekt měli žalobci a stěžovatel v podílovém spoluvlastnictví. Soud rozhodoval dle § 142 o.z. za situace, kdy společné užívání nemovitosti nebylo možné. Vzhledem k tomu, že šlo o nemovitost reálně dělitelnou, rozhodl tak, že do výlučného spoluvlastnictví stěžovatele připadají nemovitosti uvedené ve výroku II tohoto rozhodnutí a do podílového spoluvlastnictví žalobců, na němž se každý podílejí id. 1/2, pak nemovitosti vymezené ve výroku III rozhodnutí. Výrokem sub IV pak soud zřídil věcné břemeno vedení vodovodu a kanalizace, blíže specifikované v uvedeném výroku. Konečně pak rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně měl za správné.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 6. 2006, čj. -468, odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy dle jeho názoru ignorovaly jeho tvrzení o nedůvodnosti žaloby a neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědkyně M. Ž., který měl sloužit " k objasnění dalších skutečností, jež mohly mít vliv na příznivější rozhodnutí v jeho prospěch", a ve svých rozhodnutích ani neodůvodnily tento svůj postup. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Stěžovatel shledává zásadním pochybením obecných soudů, že neprovedly důkaz výslechem M. Ž., resp. že tento svůj postup řádně neodůvodnily.

Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že uvedená svědkyně byla v řízení před soudem prvého stupně vyslechnuta v části řízení, předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14. 10. 2003, čj. -274. V následující části řízení před soudem prvého stupně zástupce stěžovatele k dotazu soudu při jednání dne 11. 11. 2004 konstatoval, že žádá 14denní lhůtu pro poradu s klientem s tím, že poté sdělí, zda má návrhy na dokazování. Poté v přípisu ze dne 2. 12. 2004 uvedl, že po projednání s klientem nemá žádné důkazní návrhy. Stěžovatel sice v mezičase v jednom ze svých přípisů soudu takový požadavek zmínil, u následujícího jednání dne 21. 12. 2004, u něhož byl přítomen jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupce, takový návrh již nezazněl a účastníci konstatovali, že nečiní návrh na doplnění dokazování. Výtka ve smyslu neprovedení navržených důkazů nebyla ani předmětem odvolání stěžovatele. V odvolacím řízení sama M. Ž. dopisem navrhla svůj výslech "ohledně jejího zhoršeného zdravotního stavu", zřejmě v důsledku situace, řešené v projednávaném případě. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 3. 2005 byli účastníci s tímto přípisem seznámeni. Právní zástupce stěžovatele i poté uvedl, že žádné důkazní návrhy nemá.

Dle věta prvá jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Ústavní soud vzal v úvahu shora uvedená zjištění, včetně skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení zastoupen právním zástupcem, a dospěl k závěru, že stěžovatel výslech uvedené svědkyně v řízení ani nenavrhl. Pokud takový zájem stěžovatel měl, bylo na jeho právním zástupci (resp. i na něm samém), aby na něj i při jednání před soudem upozornil a trval na něm. Nebyl-li takový návrh ani podán, pak přirozeně není namístě ani argument, že rozhodnutí obecných soudů postrádalo náležité odůvodnění ve smyslu

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Ustanovení, garantující toto právo, nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu