Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 26/07

Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti Ing. M. M. a Ing. V. V., obou zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou v Praze 5, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2005, č. j. -56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. -83, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, č. j. -97, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se jimi cítí dotčeni na svých ústavně zaručených právech. Konkrétně namítají, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces (d (dále jen ""), a práva na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení (y).

Stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali určení, že jsou společně vlastníky přesně specifikovaných nemovitostí, a to stěžovatel dvěma ideálními třetinami, a stěžovatelka jednou ideální třetinou, a dále určení, že je neplatné prohlášení o odmítnutí dědictví po zemřelé M. V., které oba učinili dne 1. 3. 1963 ústně do protokolu před Státním notářstvím pro Prahu 4. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Pokud jde o určení neplatnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, soudy vyložily, že takové určení by bez dalšího neodstranilo právní nejistotu týkající se vlastnictví předmětných nemovitostí, takže nebyla naplněna podmínka naléhavosti, která je dána tehdy, vedlo-li by určení právního vztahu nebo práva k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k vytvoření pevného právního základu pro právní postavení účastníků sporu, čímž by se předešlo případným dalším sporům na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu. Pokud jde o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, jednalo se o majetek, na který se vztahovaly restituční předpisy a soudy se odvolaly především na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , podle kterého nelze smysl a účel restitučního zákonodárství obcházet žalobami vycházejícími z obecné úpravy, neboť zde platí zásada lex specialis derogat generali.

I když podle petitu ústavní stížnosti se navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, hlavní polemika stěžovatelů je zaměřena na postup soudů v řízení o restitučním nároku, kde neuspěli z toho důvodu, že žalobu nepodali správně proti povinné osobě, ale proti její podřízené složce. Soudům vytýkají, že jim neposkytly v tomto směru řádné poučení, žalobu zamítly a v důsledku průtahů v řízení jim bylo rozhodnutí soudů doručeno v době, kdy již situaci nemohli napravit nově podanou restituční žalobou. Tím, že jim nebylo poskytnuto ze strany soudů poučení o formální vadě žaloby a navíc došlo k průtahům, došlo podle jejich názoru k zásahu do jejich práva na řádný proces. Kromě toho ve skutečnosti, že jim nebylo poskytnuto řádné poučení, spatřují porušení i y, podle kterého má v řízení před soudy každý právo na právní pomoc, a to od počátku řízení. To vše se snažili napravit v řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, avšak s ohledem na citované stanovisko Ústavního soudu neuspěli.

Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, kterou v řízení před Ústavním soudem zastupuje zvolený advokát, a co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatelé především namítají porušení ústavních práv, k němuž mělo dojít ve zcela jiném řízení, než ve kterém byla vydána rozhodnutí, která jsou petitem návrhu napadena. Pokud stěžovatelé měli proti postupu soudů výhrady, měli je řádně a včas uplatnit. Pokud tak neučinili, nemohou tak s úspěchem činit nyní, když zcela jistě uplynuly lhůty, stanovené k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v tomto jiném řízení.

Pokud jde o postup soudů v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nevznášejí stěžovatelé žádné námitky. Pouze se dovolávají toho, že se napadeným řízením snažili napravit nespravedlnost a křivdu, která se jim podle jejich názoru stala v řízení o restitučním nároku a že v tomto směru jim soudy nevyhověly. Přitom však soudům v tomto řízení žádné porušení ústavně chráněných práv nevytýkají.

Ústavní soud poté, co se seznámil i s obsahem příloh připojených k návrhu, dospěl k závěru, že je nutno ho odmítnout, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony.

Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě stěžovatelé nenamítají a Ústavní soud sám žádný nezjistil. Navíc je třeba dodat, že závěry obecných soudů jsou správné a zcela v souladu se soudní praxí i s doktrinálním výkladem.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu