Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 822/06

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Brno, Gorkého 42, proti rozhodnutí prezidenta České republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, spojené s návrhy na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání věci, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Dále navrhla, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu ustanovení a aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí byla odložena dle ustanovení .

V daném případě stěžovatelka jako předsedkyně Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti zrekapitulovala chronologický sled událostí od 22. 9. 2003 do 8. 11. 2006, tedy do jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu s tím, že se jako předsedkyně Nejvyššího soudu domáhá, aby Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti. Problematika, která je předmětem sporu, je podle názoru stěžovatelky zásadní z hlediska dělby moci ve státě, neboť se dotýká základních ústavních principů fungování soudní moci a jejího vztahu k moci výkonné, čímž svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a současně tak splňuje podmínku pro aplikaci ustanovení .V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006,

sp. zn.

. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle a d, protože podle jejího názoru odmítá JUDr. Jaroslava Bureše z důvodu zpochybnitelnosti jeho nezávislosti jako soudce Nejvyššího soudu. Prezident České republiky navíc jako státní orgán jmenováním JUDr. Jaroslava Bureše obešel zákonem předvídaný souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu nutný k přidělení jmenovaného (viz ) a tím porušil právo předsedkyně Nejvyššího soudu zastávat jiný názor. Dále stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu tvoří jeden celek, jehož cílem je ohrožení nezávislosti Nejvyššího soudu, resp. ovládnutí moci soudní mocí výkonnou, pod záminkou aplikace normy nejvyšší právní síly, tj. písm. f)y (dále jen ""). V souvislosti s argumentací vyjádřenou v ústavní stížnosti odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu č. 140/2005 Sb. a

sp. zn.

a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wille proti Lichtenštejnsku ze dne 28. 10. 1999.

Ústavní soud soustavně judikuje, že před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené .

Návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem může podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává ( ).

Podle písm. d)y a ustanovení , je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vždy proto musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.

Ústavní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda lze stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Z obsahu podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, která zastupuje Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ( ), podřazuje opodstatněnost své ústavní stížnosti právě pod domněnku, podle které napadeným rozhodnutím měla být porušena její základní práva, a to práva politická a právo na svobodu projevu.

V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, jímž byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Ve svém nálezu ze dne 12. 12. 2006,

sp. zn.

(in www.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že: "Z pohledu právní teorie je předseda Nejvyššího soudu orgánem jiného orgánu - Nejvyššího soudu. To však nic nemění na skutečnosti, že předseda Nejvyššího soudu má v mezích svých výlučných oprávnění založených mimo jiné ustanovením § 70 zákona o soudech a soudcích (znějícím: "K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.") též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Takto přiznané kompetence nejsou totiž uděleny Nejvyššímu soudu, nýbrž pouze předsedovi Nejvyššího soudu (srov. Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 117). Jestliže jsou určitá oprávnění udělená výlučně předsedovi Nejvyššího soudu, musí mu být dán zároveň prostor tato svá oprávnění prosazovat a hájit soudní cestou nezávisle na stanovisku jiných orgánů. Lze tedy konstatovat, že předseda (nyní předsedkyně) Nejvyššího soudu je státním orgánem způsobilým vznést návrh dle písm. k)y, resp. ustanovení a násl. ."

Pokud prezident republiky jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslava Bureše a předsedkyně Nejvyššího soudu toto jmenování napadá, nemůže podat proti tomuto rozhodnutí prezidenta republiky ústavní stížnost, neboť jako orgán státu není nositelem základních práv a svobod ve smyslu ustanovení . Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na závěry, které přijalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. . Těmto závěrům svědčí i formulace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za oběti v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly. Ústavní soud rovněž poukazuje na své rozhodnutí

sp. zn.

(publikované pod č. 10 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10), v němž se uvádí, že funkcí ústavní stížnosti je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci [k tomu slouží písm. k)y].

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předsedkyně Nejvyššího soudu jako orgán státu (nositelka veřejné moci) není nositelkou základních práv a svobod ve smyslu ustanovení . Ostatně i samotná argumentace stěžovatelky, spočívající v tvrzeních o konfliktní pozici orgánů veřejné moci, nasvědčuje sporu o objektivní právo, který nemůže být řešen před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

S ohledem na tyto závěry odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle , když se ani nemohl zabývat podmínkami aplikace ustanovení v souvislosti s odmítnutím ústavní stížnosti podané někým zjevně neoprávněným a z téhož důvodu nebylo možno vyhovět ani návrhům stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2007

Vlasta Formánková

soudkyně zpravodajka