Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 353/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Sárové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Jihlava, se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem v Jihlavě, Fritzova 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2006, čj. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech exekuce, kterým soud uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekuce nikoliv oprávněnému, ale povinnému. Dle stěžovatelky byl tímto rozhodnutím porušen y, , , a 4d (dále jen jako "Listina").

Z ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 2006, čj. , byla na návrh oprávněného zastavena exekuce na majetek povinného a ve II. výroku soud rozhodl, že povinný je povinen stěžovatelce nahradit náklady exekuce. Dále rozhodl, že ve vztahu oprávněný a povinný nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Proti II. výroku o náhradě nákladů exekuce se odvolala stěžovatelka s tím, že náklady by měl hradit oprávněný. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v napadeném výroku II. o nákladech exekuce. Při rozhodování aplikoval a exekučního řádu, ve spojení s .

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu spočívajícím především v tom, že nejsou dány důvody pro použití ustanovení exekučního řádu, s ohledem na znění ustanovení ; upozorňuje, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku a rozhodnutím soudu je uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému, nese náklady exekuce fakticky exekutor. Stěžovatelka prezentuje svůj výklad ustanovení exekučního řádu a nutnost jeho užití právě v jejím případě.

Ústavní soud, po zhodnocení skutkové a právní stránky věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle zastavena, což byl i daný případ, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému nahradit exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. , vydaném podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ačkoli s tímto stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, dopadá plně i na projednávanou ústavní stížnost a senát Ústavního soudu je jím vázán.

V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením a y, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce - vyjádřený rovněž např. v odůvodnění usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

- že ustanovení až exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení a ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( ). V obou případech se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [ exekučního řádu, , 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného ( exekučního řádu) bez toho, že by již zde byly specifikovány.

Při zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje expressis verbis exekučního řádu. Zákon tak doplňuje o úpravu nákladů, na něž pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co se týče povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria obsažená v ustanovení ( exekučního řádu).

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce ( exekučního řádu, ), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání ( exekučního řádu, ), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Taková skutečnost se však v projednávaném případě nepodává, jak uvedl ostatně i krajský soud ve svém rozhodnutí, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by oprávněný měl insolvenci povinného rozpoznat už v době podávání návrhu na nařízení exekuce, popřípadě by o ní tehdy dokonce přímo věděl. Z návrhu oprávněného na zastavení exekuce naopak vyplývá důvod spočívající toliko v tom, že dle průběhu exekuce nepostačí její výtěžek ani ke krytí jejích nákladů ( ).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a proto ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu