Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 642/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. V., zast. JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem, sídlem Bendova 8, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.2006, č.j. -31, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a dožadovala se jeho zrušení. Uvedla, že se u vrchního soudu domáhala zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž zastavil řízení o její žalobě směřující proti orgánu státu, soud napadené rozhodnutí potvrdil, čímž jí odepřel její ústavní právo, které má zaručeno v d (dále jen ""), protože soudy posoudily její podání po právní stránce jinak, než podle jejího právního názoru, a svým postupem se dopustily zásadních pochybení procesních i věcných. Procesní pochybení spatřuje v tom, že soud I. stupně byl povinen postupovat podle obč. soudního řádu; věcné pochybení spočívá v odlišném právním posouzení, k tomu dodává, že věc nelze posoudit jinak, než podle jejího právního názoru, neboť orgány státu nejsou účastníky občanskoprávních vztahů a obč. zákoníku na jejich činnosti nedopadá (za nejlepší důkaz svého správného právního posouzení považuje změnu provedenou ).

Relevantní znění příslušného ustanoveníy upravujícího základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 3y:

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Z předložených listinných podkladů a ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vůči České republice žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 207 600,- Kč s příslušenstvím. Žalovaného označila jako stát zastoupený ministerstvem spravedlnosti. Škoda ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora, resp. jeho zaměstnance, při exekuci, když nemohla řádně užívat svůj majetek a byt. Proto požadovala náhradu psychické újmy zadostiučiněním ve formě zaplacení částky alespoň 1 000,- Kč za každý den, kdy nemohla užívat svoje věci a zároveň se oprávněně obávala, že budou prodány v dražbě, a 500,- Kč za každý den, kdy sice ještě věci nemohla užívat, avšak již měla naději, že nebudou prodány, za nemožnost užívat byt po 300,- Kč za den a za nucená omezení v jejím běžném životním rytmu z důvodu zhoršení jejího zdravotního stavu také alespoň 300,- Kč. Okresní soud v průběhu jednání s právním zástupcem stěžovatelky probral jednotlivá vyčíslení žalovaného nároku s právním zástupcem stěžovatelky, který konstatoval, že se ve všech případech jedná o nenaturální škodu spočívající v psychické újmě, nejedná se o nárok na náhradu škody na zdraví. Soud vyhlásil usnesení o odročení jednání na neurčito za účelem předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o otázce věcné příslušnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.8.2005, č.j. -21, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V další fázi byla stěžovatelka vyzvána k úhradě soudního poplatku, její právní zástupce upozornil soud na nesprávnost usnesení, protože je podle od poplatku zcela osvobozena. Městský soud usnesením ze dne 29.11.2005, č.j. -25, řízení zastavil. Stěžovatelka toto usnesení napadla odvoláním, v němž zdůraznila, že uplatňuje nárok na náhradu škod na zdraví způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, je tedy od poplatku osvobozena. Vrchní soud dospěl k názoru, že odvolání není důvodné a usnesení soudu I. stupně potvrdil, přičemž výslovně zdůraznil, že když podle právního zástupce stěžovatelky neuplatňuje stěžovatelka nárok na náhradu škody na zdraví, ale "nemateriální škodu spočívající v psychické újmě", nelze takový nárok posuzovat podle , ale podle obsahu žaloby jde o nárok vyplývající z ochrany osobnosti; tudíž nelze směšovat nárok na náhradu škody s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení obč. zákoníku.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud shledává, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na náhradu škody podle y v žádném případě nedošlo. Stěžovatelka buď z neznalosti, nebo záměrně pomíjí, že toto základní právo lze uplatňovat v souladu se zákonem přijatým na základě y, kterým je v současné době , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ovšem podstatou ústavní stížnosti není samotná náhrada škody podle uvedeného zákona, ale posouzení rozsahu osvobození od soudního poplatku podle Jestliže tento předpis osvobozuje od poplatkové povinnosti řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem, nevztahuje se takové osvobození na věci přesahující takto vymezené spory o náhradu škody. Ve věci sp.zn.

Ústavní soud vyjádřil myšlenku, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duševní integritu poškozeného; k takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Nicméně za stavu de lege lata je nutné respektovat naznačené odlišnosti a jinou újmu posuzovat odlišně od újmy materiální, a to se všemi souvisejícími důsledky. Za tohoto stavu věci je - při posuzování rozsahu osvobození od soudních poplatků - třeba přisvědčit právnímu názoru obecných soudů. Na tom nic nemění ani novela provedená umožňující poskytnout zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jestliže se nepromítla do

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu