Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 819/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného JUDr. Josefem Urbanem, CSc., advokátem, se sídlem Praha 4 - Nusle, Vlastislavova 13 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. -56, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze a navrhuje, aby ho Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " " ) zrušil.

Stěžovatel se postupem podle části páté žalobou, podanou u Okresního soudu v Kolíně, domáhal určení, že je vlastníkem ideální poloviny zemědělských pozemků, které přesně specifikoval. Brojil tak proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Kolín ze dne 23. 11. 2004, č. j. PÚ 398/94/13-ŠVO (UZ 398/94/13) Zn.72/9-AT 30, kterým bylo podle , o půdě, ve znění následných novel (dále jen " ") rozhodnuto, že není vlastníkem ideální poloviny předmětných pozemků z toho důvodu, že není oprávněnou osobou. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a tento rozsudek byl Krajským soudem v Praze potvrzen.

V ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel polemizuje s výkladem ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), a b) zákona o půdě tak, jak byl proveden obecnými soudy obou stupňů. Zůstavitel byl označen v závěti sepsané zůstavitelkou A. Ž. náhradním dědicem pro případ, kdyby se jeho rodiče nápadu dědictví nedožili. Taková situace však nenastala, a proto se stěžovatel dědicem po této zůstavitelce nestal. K tomu stěžovatel namítá, že restituční nárok na vydání nemovitostí za podmínek stanovených zákonem o půdě je nově najevo vyšlým majetkem. Dále vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že v jiném restitučním řízení, vedeném u jiného pozemkového úřadu, byl za oprávněnou osobu uznán.

Ústavní stížnost po formální stránce požadavkům zákona vyhovuje. Po seznámení se s obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno ji odmítnout, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony.

Stěžovatel se co do povahy uplatněných námitek pohybuje pouze v rovině podústavního práva a jeho podání je jen polemikou s právními závěry obecných soudů, konkrétně s výkladem a aplikací ustanovení zákona o půdě. Navíc co do kvality i kvantity předkládá shodné námitky, s nimiž se podrobně vypořádaly obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.

Navíc je třeba dodat, že závěry obecných soudů jsou správné a zcela v souladu se soudní praxí i s doktrinálním výkladem předmětných ustanovení zákona o půdě. Nárok podle zákona o půdě není dědickým nárokem. Jde o majetkový nárok, který mohly uplatnit za stanovených podmínek jen oprávněné osoby, jež nejsou v postavení dědiců, a jejich nárok se uspokojuje toliko v režimu příslušného restitučního zákona a nikoliv v režimu dědického práva. Jejich případná účast na dědictví po zemřelé osobě, jejíž majetek za zákonem stanovených podmínek přešel v rozhodném období na stát, pouze vymezuje pravidla, za kterých se tyto osoby staly oprávněnými osobami na místo původních vlastníků. Protože se stěžovatel nestal nikdy dědicem po zemřelé Anně Žatecké, nemohl se stát oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2písm. a) ani písm. b), i když byl zmiňován v její závěti jako náhradní závětní dědic, protože žádný majetek z dědictví po této zůstavitelce nenabyl. Nemohl by ho nabýt ani při dodatečném projednání dědictví po ní, neboť ke dni své smrti vlastníkem majetku, který byl předmětem restituce, nebyla. Vlastnické právo k tomuto majetku nabývala až oprávněná osoba vydáním majetku.

Zcela irelevantní je argumentace stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že jiný pozemkový úřad ho za oprávněnou osobu uznal a majetek mu vydal. Pro posouzení věci je totiž bezvýznamné, že jiný státní orgán při rozhodování stejného právního problému právo chybně vyložil. Rozhodnutí v individuální věci nemá totiž obecně závaznou platnost.

Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, a proto byla podaná ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu