Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 536/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, se sídlem Brno, Šumavská 35, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 ve věci sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 ve věci sp. zn. a o návrhu na zrušení , o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění ,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a y ČR, , , 3 a 4 a d (dále jen "") a a Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se stěžovatelka domáhala určení povinnosti žalovanému Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") požádat Krajský soud v Brně (jako soud rejstříkový) o zápis právní skutečnosti, že nucená správa ve stěžovatelce skončila v souladu s ustanovením , o spořitelních a úvěrních družstvech, dne 12. 1. 2001. Stěžovatelka zastává právní názor, že lhůtu stanovenou v uvedeném ustanovení zákona je třeba chápat jako lhůtu maximální, kterou není možno opakovaně prodlužovat. Městský soud v Praze naopak přistoupil na stanovisko žalovaného, že nucenou správu je možno opakovaně zavést u téhož subjektu a že se zákonná lhůta počítá od okamžiku posledního rozhodnutí o zavedení nucené správy. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl, neboť se ztotožnil s výkladem aplikovaným Městským soudem v Praze. Protiprávním výkladem uvedeného zákonného ustanovení měly přitom obecné soudy podle mínění stěžovatelky porušit shora uvedená ústavní práva a jejich rozhodnutí je proto třeba zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jediná relevantní námitka stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti směřuje k tvrzení, že lhůta 12 měsíců stanovená v představuje maximální dobu trvání nucené správy podle uvedeného zákona a případné opakované zavedení nucené správy není možné. Současně si však stěžovatelka uvědomuje, že v (ve znění ) opakované zavedené nucené správy umožňuje, a proto k ústavní stížnosti připojila i návrh na zrušení tohoto ustanovení.

Stěžovatelka se snaží svoji interpretaci 28f odst. 1 písm. c) opřít i o skutečnost, že zákonodárce prodloužil tuto maximální lhůtu na 24 měsíců. Důvodová zpráva k však stěžovatelce za pravdu nedává, neboť podle ní cílem provedené úpravy bylo pouze uvedení úpravy prekluzivní lhůty nucené správy podle zákona do souladu s úpravou , o bankách.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu podpůrnému argumentu stěžovatelky vztahujícímu se k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci stížnosti Kreditní a průmyslové banky proti České republice (stížnost č. 29010/95). Stěžovatelka se snaží argumentovat tím, že v daném rozhodnutí ESLP označil lhůtu uvedenou v zákona o bankách jako maximální dobu nucené správy, přičemž podle mínění stěžovatelky je výklad provedený ESLP aplikovatelný také na Podle názoru Ústavního soudu o analogičnosti a nemůže být pochyb (viz odkaz na důvodovou zprávu), přesto však není možno přisvědčit stěžovatelce, že tato analogičnost podporuje její interpretaci povahy lhůty uvedené v Obě lhůty totiž představují prekluzivní lhůty, po jejichž vypršení nucená správa - nebyla-li do té doby znovu zavedena - ex lege končí. Ani jedno ze zkoumaných ustanovení však neřeší otázku, zda je možno nucenou správu znovu zavést. Odkaz stěžovatelky na toto ustanovení zákona o bankách je proto bezpředmětné. Na okraj je třeba připomenout, že citované rozhodnutí ESLP se zakládalo na skutečnosti, že stěžující si banka neměla žádnou skutečnou možnost domáhat se před českými soudy ochrany svých tvrzených práv, nikoliv na skutečnosti, že doba nucené správy přesáhla maximální zákonnou dobu 24 měsíců, jak se snaží stěžovatelka tvrdit ve svém podání.

Nelze tedy přisvědčit ani domněnce stěžovatelky, že stanoví maximální možnou dobu trvání nucené správy. Zkoumané ustanovení pouze představuje jakési "opatření proti nečinnosti" správního orgánu, jenž danou nucenou správu zavedl a ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení nerozhodl o ukončení nucené správy, ani o jejím znovuzavedení.

Z takto výše rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena shora uvedená ustanoveníy ČR,y ani Úmluvy a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený proto Ústavní soud [ a b) ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková