Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 375/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky D. H., zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Farského 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 10. 2004, č.j. -19, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2005, č.j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Plzeň - město (dále jen " ") ve věci obchodní společnosti ABO, spol. s r. o., v postavení žalobkyně proti stěžovatelce v postavení žalované, o zaplacení 898.281,10 Kč s příslušenstvím, k žalobě na obnovu řízení podané stěžovatelkou, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. , stejně jako návrh stěžovatelky ze dne 25. 8. 2004 na zajištění důkazů. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 14. 4. 2005 k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení soudu I. stupně v části odvoláním dotčené a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka měla zato, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena její základní práva, právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, zakotvená v d, v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v y.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka prohlašovala, že v případě jejího podání ze dne 17. 3. 2004, které ona nazvala "Žaloba o obnovu řízení", se nejednalo pouze o žalobu na obnovu řízení, nýbrž především o žalobu pro zmatečnost, což jednoznačně plyne z obsahu soudu adresovaných písemností. Bylo tak na okresním soudu, aby ten v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil podání stěžovatelky dle jeho obsahu a o návrhu stěžovatelky rozhodl v plném rozsahu, tedy aby se zabýval také stěžovatelčinou žalobou pro zmatečnost. však ve svém rozhodnutí ze dne 5. 10. 2004 takto neučinil. Do své ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhla také řadu dalších výhrad proti činnosti a rozhodnutím obecných soudů v její právní věci, když v tomto směru tvrdila, že nesprávně zamítl její žalobu na obnovu řízení pro opožděnost, že krajský soud vydal dne 14. 4. 2005 zmatečné rozhodnutí nesoucí zásadní vady, resp. že soudci rozhodující o stěžovatelčině žalobě a následném jejím odvolání byli podjatí a rovněž docházelo v její právní záležitosti k manipulacím. Současně pak stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila své výtky vůči postupu obecných soudů v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , jehož obnovu svou žalobou na obnovu řízení navrhovala.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. . Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.

Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížnost stěžovatelky nepovažuje za důvodnou. Žaloba stěžovatelky byla dle svého obsahu posouzena jako žaloba na obnovu řízení, jelikož stěžovatelka v ní navrhovala provést důkazy, které dle jejího názoru nemohly být povedeny v původním řízení. Avšak i v případě zkoumání žaloby stěžovatelky jako žaloby pro zmatečnost by tato musela být zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí lhůty dle . Krajský soud v rámci svého vyjádření především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005. V dalším pak Ústavnímu soudu oznámil, že stěžovatelka není krajskému soudu osobně známa a ten nemá žádný vztah k ní, k obchodní společnosti ABO, spol. s r. o., k právnímu zástupci této či k posuzované věci.

Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta ve své replice připustila, že její žaloba byla podána po uplynutí lhůty k tomu zákonem stanovené, proto by musel také žalobu pro zmatečnost pro její opožděnost zamítnout. se ovšem žalobou pro zmatečnost nikterak nezabýval, přičemž právo na spravedlivý proces v sobě obsahuje povinnost soudu vyčerpávajícím způsobem o každém podání rozhodnout. V takto naznačeném pochybení okresního soudu tedy stěžovatelka spatřovala porušení jejích ústavně zaručených práv.

II.

Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá své výhrady stran vadného posouzení jejího podání , resp. stran nedostatečnosti napadaného usnesení okresního soudu způsobené pominutím vyhodnocení podání stěžovatelky jako žaloby pro zmatečnost, těmito se Ústavní soud nemohl zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek ovšem není možno posuzovat výhradně z hlediska formálního, tedy nelze vyžadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale také z hlediska obsahového, tedy je nutno vyžadovat např. navrhování provedení důkazů či namítání případných pochybení již v rámci těchto opravných prostředků. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v písemném vyhotovení stěžovatelčina odvolání směřujícího proti usnesení okresního soudu ze dne 5. 10. 2004 (č.l. 22, č.l. 24-26, č.l. 33-35) zcela absentují výtky stěžovatelky vůči nesprávnému právnímu posouzení jejího podání a z toho plynoucím nedostatkům napadaného usnesení okresního soudu. Z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatelky ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti do značné míry problematické, neboť to byl právě odvolací soud, který měl přezkoumat případná pochybení okresního soudu učiněná při rozhodování právní věci stěžovatelky a případné vady napadaného rozhodnutí okresního soudu. Již před odvolacím soudem tak měla stěžovatelka přednést výše naznačené námitky, které ta předkládá až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Za zvolenou taktiku vystupování před soudem a jednání ve vztahu k tomuto orgánu nese odpovědnost sama stěžovatelka.

Ústavní soud dále nezjistil, že by závěr obecných soudů o opožděnosti stěžovatelčiny žaloby na obnovu řízení nepřípustně zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, neboť tento považuje Ústavní soud za přiléhavý, logicky správný a právně konzistentní, což ostatně ve své replice připustila rovněž stěžovatelka. Tvrdí-li pak ona, že krajský soud vynesl dne 14. 4. 2005 zmatečné rozhodnutí nesoucí zásadní vady, zřejmě přehlíží, že krajský soud vydal dne 7. 9. 2005 opravné usnesení, kterým stěžovatelkou vytýkané vady usnesení ze dne 14. 4. 2005 odstranil. Nakonec ani úvahy stěžovatelky v tom směru, že soudci rozhodující o její žalobě a následném jejím odvolání byli podjatí a v její právní záležitosti docházelo k manipulacím, resp. ani její vyvolávání pochybností o činnosti obecných soudů, nemohly na zjištění Ústavního soudu, že napadanými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ničeho změnit.

Napadá-li stěžovatelka postup obecných soudů v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , k tomuto Ústavní soud doplňuje, že vzhledem k petitu ústavní stížnosti stěžovatelky je předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadaná usnesení okresního a krajského soudu vydaná v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. . Ústavní soud se tedy nemohl zabývat námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu obecných soudů v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. .

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výrokům II., IV., V. napadaného usnesení okresního soudu nutno tuto označit za návrh nepřípustný. Proti těmto výrokům usnesení okresního soudu bylo přípustné podat odvolání, kteréžto možnosti stěžovatelka nevyužila. S odkazem na ustanovení tak Ústavní soud v části směřující proti výrokům II., IV., V. napadaného usnesení okresního soudu ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.

Součást napadaného usnesení krajského soudu tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 18. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu