Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 105/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. F. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2005, č.j. -64, a usnesení Okresního soudu v České Lípě, ze dne 23. 9. 2005, č.j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " ") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

K porušení těchto práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zamítl stížnost směřující proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele "na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu ... v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. ". Z ústavní stížnosti a obou napadených rozhodnutí se podává, že se tak stalo proto, že tento nárok byl uplatněn po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty stanovené v § 151 odst. 2 tr. řádu, jež počíná od okamžiku, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Rozsudek ve věci sp. zn. byl v přítomnosti stěžovatele (obhájce) vyhlášen dne 4. 9. 2003, a téhož dne ve výrocích o vině a trestu nabyl právní moci, neboť obviněný i státní zástupce se vzdali práva odvolání ( "celková právní moc" pak nastala 23. 9. 2003). Stěžovatel však návrh podle § 151 odst. 2 tr. řádu podal až 15. 9. 2005.

Ve stížnosti proti citovanému usnesení okresního soudu stěžovatel uvedl, že mu nebylo umožněno "ověřit a posoudit celkový rozsah prováděných úkonů" z trestního spisu ( ), neboť tento nebyl delší dobu k dispozici; nabytí právní moci mu "nebylo avizováno" a o skončení věci se dozvěděl teprve koncem září 2004 z telefonického rozhovoru s pracovnicí okresního soudu. Závěrečná faktura s vyčíslením odměny a celkových nákladů obhajoby pak mohla být zpracována teprve v září 2005, s ohledem na nepřítomnost účetní jeho advokátní kanceláře. V ústavní stížnosti stěžovatel dodal, že "praxe zjišťování právní moci rozsudků v trestních věcech je dlouhodobou záležitostí, kdy advokát nemá žádnou možnost toto ovlivnit". V ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu zakotvenou jednoroční lhůtu považuje za "anomálii prekluzívních lhůt v platném zákonodárství", jelikož prý běžnou je subjektivní lhůta dvouletá.

Stěžovatel dále namítl, že podle závěrečných a přechodných ustanovení k části první , kterým se mění trestní řád, trestní zákon, a některé další zákony (dále jen " "), "řízení, v nichž byla podána obžaloba před účinností toho zákona se posoudí podle dosud platných předpisů a to mimo řízení, kde byla věc vrácena pravomocně státnímu zástupci k došetření". V dotčené trestní věci byla obžaloba podána již dne 27. 8. 1999, tedy před účinností uvedené novely, a věc k došetření vrácena nebyla; jeho nárok měl být proto posouzen podle dřívější právní úpravy, která jednoletou prekluzívní lhůtu neznala. Soud tím, že citovaná "přechodná a závěrečná ustanovení" nerespektoval, se podle stěžovatelova názoru dostal do rozporu s u, konkrétně s jejími výše uvedenými články.

S uvedenými závěry se ztotožnit nelze.

Čl. II, První části, Závěrečná a přechodná ustanovení k části první, bod 1., jehož se stěžovatel dovolává, zní :

"Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření".

Z této citace je zřejmé, že nikoliv řízení jako takové, ale pouze "příslušnost k řízení" se posoudí podle právní úpravy platné před účinností ; nároky na odměnu a náhradu hotových výdajů zde (v přechodných ustanovení) upraveny nejsou.

Ústavní soud se k uvedené otázce ve své judikatuře (viz např. nález

sp. zn.

) již vyslovil, když označil výklad, podle kterého "prekluzívní lhůta stanovená novou právní úpravou k uplatnění nároku vzniklého za účinnosti předchozí právní úpravy začala běžet dnem nabytí účinností novely provedené " za ústavně nekonformní, neboť vede k porušení Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i y.

V případě stěžovatele však nejde o interpretaci novely trestního řádu ve smyslu její nepravé zpětné účinnosti, neboť jeho nárok podle ustanovení tr. řádu nemohl vzniknout dříve, než nabytím právní moci rozsudku ve věci sp. zn. , tj. dne 23. 9. 2003, a tím již za účinnosti tr. řádu, ve znění (viz též kupříkladu usnesení

sp. zn.

).

Stěžovatelovy úvahy o "anomálii" jednoleté subjektivní lhůty (oproti jinak zavedeným lhůtám dvouletým) jsou ve sledovaných souvislostech bezcenné, neboť ústavnost aplikovaného ustanovení zpochybněna nebyla.

Co se týče stěžovatelova tvrzení ohledně nemožnosti dozvědět se o nabytí právní moci rozsudku (o skončení obhajoby) je namístě uvést, že smyslem novely (zakotvením prekluzívní doby k uplatnění nároku) bylo právě - oproti předchozí právní úpravě - zamezit časově neomezené možnosti uplatňování nároků na odměnu a náhrady vykonané obhajoby (srov. důvodovou zprávu k ). Tomuto účelu koresponduje, aby počátek subjektivní lhůty (srov. "ode dne, kdy se obhájce dozvěděl") byl pojat jakožto den, kdy - při zachování odpovědného postupu - se o tom, že povinnost obhajovat skončila, obhájce dovědět mohl a měl (srov. též

sp. zn.

). Sluší se připomenout, že co do uplatnění předmětného nároku a primárně tedy (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy povinnost obhajovat skončila, stěžovatele stíhá povinnost převzít plnou odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae).

Již okolnost, že rozsudek ve věci, s níž je spojen posuzovaný nárok, nabyl v přítomnosti stěžovatele právní moci v rozhodných výrocích o vině a trestu již 4. 9. 2003, implikovala reálný úsudek, že "povinnost obhajovat skončila", resp. že v odhadnutelné době skončí (resp. na základě jakých procesně předvídatelných skutečností). Uplatnění nároku až po cca dvou letech poté se tudíž jeví i podle Ústavního soudu za zjevně vybočující ze zákonem stanovené prekluzívní doby.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z předchozího je přiléhavé učinit závěr, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze sdílených judikatorních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zjevně nejde.

Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu