Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 66/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem Plzeň, Sedláčkova 11, PSČ: 301 01, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol. 32/2006 - 45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, podanou osobně dne 6. 9. 2006, stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut, jako nedůvodný, návrh stěžovatele na neplatnost volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle d (dále jen ""), podle kterého mají občané právo podílet se na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Popsal, za jakých skutkových okolností podal návrh k Nejvyššímu správnímu soudu a zopakoval své námitky v uvedeném návrhu obsažené.

V ústavní stížnosti předložil také historickou komparaci - porovnání s právní úpravou neslučitelnosti funkce poslance s funkcí senátora v Československu před II. světovou válkou. Nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud vyložil články 21 a 22y ČR. Touto interpretací byla, podle stěžovatele, popřena zásada obsažená v y, podle níž mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Stěžovatel tvrdí, že pokud mělo dojít ke vzniku mandátu poslance Ing. Milana Šimonovského, měl se bezodkladně vzdát mandátu senátora, a to nejpozději v den oficiálního vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tím, že se takto mandátu senátora nevzdal, dal jasně najevo, že až do složení slibu poslance hodlá zastupovat voliče jako senátor. Tím, že Nejvyšší správní soud potvrdil platnost volby M. Šimonovského, porušil stěžovatelovo právo na to, aby správu věcí veřejných vykonával zástupce, který byl řádně zvolen a který je oprávněn k výkonu zastupitelské funkce ve formě poslaneckého mandátu.

Z ústavní stížnosti a z připojeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako občan zapsaný do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl volen poslanec M. Šimonovský, podal podle , o volbách do Parlamentu České republiky, návrh na prohlášení neplatnosti volby M. Šimonovského ve volbách konaných ve dnech 2. - 3. 6. 2006 a návrh na prohlášení, že mandát této osobě nevznikl. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na neplatnost volby zamítl usnesením ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol. 32/2006 - 45.

, č. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V této souvislosti lze konstatovat, že návrh stěžovatele splňuje kriterium zjevné neopodstatněnosti jak z hlediska ustálené interpretace ustanovení (opodstatněností se rozumí to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů), tak dokonce i z hlediska obecného jazyka - přezkoumávaný návrh je totiž neopodstatněný zcela zjevně.

Stěžovatelova interpretace ústavně právních předpisů se na první pohled může jevit jako inspirativní, ale při bližší analýze lze bez problémů odhalit, že je nesprávná.

Podobně lze hodnotit stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Jím citovaná rozhodnutí se sice přezkoumávané problematiky týkají, ve skutečnosti však řeší zcela odlišnou věc a vytržení izolované části z jejího původního kontextu je charakteristické (viz odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, nález č. 110, str. 293) nebo jako opora stěžovatelovy argumentace příliš sloužit nemůže (srov. nález

sp. zn.

, stejná sbírka, sv. 16, nález č. 173, str. 289).

K podrobně propracovanému a fundovanému odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v podstatě zbytečné cokoli dodávat. Tento soud podrobně vysvětlil, v jakých krocích postupuje při přezkoumání návrhů na neplatnost voleb (tzv. "algoritmus přezkumu volebních stížností") a jak daný postup uplatnil v této konkrétní věci. Zabýval se i doktrinálním výkladem, týkajícím se slučitelnosti funkcí senátora a poslance (Pavlíček V., Hřebejk, J.: a ústavní řád České republiky, Komentář, 1. díl, 2. vydání, Praha 1998, str. 139). Za použití několika metod výkladu interpretoval příslušná, na věc dopadající, ustanoveníy ČR (zejména a ). Nejvyšší správní soud uvedl, jakým úkonem M. Šimonovský vyjádřil svou vůli stát se poslancem Poslanecké sněmovny. Skutečnost, že tuto vůli znovu deklaroval na schůzi Senátu i 19 dní po uplynutí voleb do Poslanecké sněmovny, neznamená, že v tomto mezidobí, příp. do doby složení slibu poslance, hodlal zastupovat voliče jako senátor. Rozhodující je, v jakém okamžiku mu skutečně zanikl mandát senátora ve smyslu písm. f)y ČR (blíže viz str. 5 napadeného usnesení).

Ústavně zaručené právo stěžovatele, zakotvené v d, nebylo napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu porušeno. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu