Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 773/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. V. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Slezská 19, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tak, že po předchozí smluvní rozepři několikrát kopl poškozenou Ing. J. J. do boku a krajiny bederní, čímž jí způsobil blíže popsaná zranění (pohmoždění a otok bederních krajin, mikroskopické krvácení do močových cest), která omezila poškozenou v obvyklém způsobu života minimálně po dobu 10 dnů. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Městský soud v Praze ponechal v napadeném rozsudku výrok o vině a trestu nezměněn a pouze doplnil výrok o povinnost stěžovatele uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu nákladů vynaložených na léčení poškozené ve výši 3.356 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a přehlédly výpověď společné dcery stěžovatele a poškozené, která byla incidentu přítomna a která přesně popsala průběh. Obecné soudy však podle stěžovatele tuto výpověď ignorovaly a neprovedly její výslech ani poté, kdy dovršila věku 15 let a mohla u soudu svědčit. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu, podle které je porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecný soud své rozhodnutí řádně neodůvodní a pokud se nevypořádá se všemi důkazy a tvrzeními účastníků řízení.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy v jeho případě této povinnosti nedostály a porušily tak jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví.

Jde-li o posuzování skutkových okolností případu, jak byly zjištěny a zhodnoceny obecnými soudy, je Ústavní soud povolán k přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů, nezletilá dcera stěžovatele byla vyslechnuta v přípravném řízení, přičemž její výpověď byla u hlavního líčení přečtena. Jestliže k tomuto důkazu následně obecné soudy v hodnocení nepřihlížely, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť oba soudy srozumitelně vysvětlily, proč k této výpovědi nepřihlížejí (podle nalézacího soudu z důvodu její nevěrohodnosti a nadbytečnosti ve vztahu k ostatním důkazům, podle odvolacího soudu z důvodu redundantnosti a také z důvodu možné procesní překážky, neboť nezletilá svědkyně nebyla v přípravném řízení zřejmě poučena o možnosti nevypovídat). Obecné soudy pak při hodnocení důkazů nevycházely pouze z výslechu poškozené, nýbrž - jak je rovněž patrno z odůvodnění - také z listinných důkazů (lékařská zpráva a znalecký posudek) a ostatně též z vyjádření samotného stěžovatele, který se k napadení poškozené měl přiznat s tím, že však neměl v úmyslu jí způsobit zranění. Také v tomto směru se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele, podle kterého nebyla dána subjektivní stránka trestného činu, když velmi podrobně rozebral, že v daném případě k prokázání viny postačoval i úmysl nepřímý.

Vzhledem k tomu Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Městského soudu v Praze porušení stěžovatelova základního práva na fair proces a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2006

František Duchoň

předseda senátu