Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 284/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. P. S., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti nečinnosti prezidenta republiky při rozhodnutí o jmenování stěžovatelky soudkyní, in eventum proti rozhodnutí prezidenta republiky podle písm. i) y o nejmenování stěžovatelky soudkyní na základě návrhu obsaženého v usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005 č. 246, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vydal nález, kterým vysloví, že prezident republiky svojí nečinností při rozhodování podle písm. i) y o jmenování stěžovatelky soudkyní na základě návrhu obsaženého v usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005 č. 246 porušil y, jakož i a d a aby prezidentovi republiky zakázal v tomto porušování práva stěžovatelky pokračovat.

Stěžovatelka dále - in eventum - navrhla, aby Ústavní soud, pokud by shledal, že prezident ve věci rozhodl, takové rozhodnutí (o nejmenování stěžovatelky soudkyní) zrušil, neboť podle jejího názoru porušuje její výše uvedená základní práva.

K podstatě věci samé stěžovatelka zejména uvedla, že je justiční čekatelkou. Vykonala justiční zkoušku a splnila prý i ostatní předpoklady, které pro funkci soudce vyžaduje zákon o soudech a soudcích. Vláda České republiky přijala dne 2. 3. 2005 usnesení č. 246, kterým byl schválen seznam justičních čekatelů - mezi nimi i stěžovatelky - navržených prezidentu republiky ke jmenování soudcem. Následně ministr spravedlnosti dopisem ze dne 10. 3. 2005 stěžovatelce oznámil, že prezident republiky její jmenování soudkyní odmítl z důvodu jejího nízkého věku. S tímto postupem, resp. závěrem prezidenta republiky stěžovatelka nesouhlasí, považuje je za porušení svých výše označených základních práv a obsáhle proti nim v odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z ustanovení citovaného zákona plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V této souzené věci nezbývá než dovozovat, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout, že v případech, shodných s případem stěžovatelky, rozhodl Nejvyšší správní soud o pravomoci soudů projednávat kauzy tohoto druhu ve správním soudnictví; jednalo se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č.j. -42 ve věci žalobkyně Mgr. P. K. Jak ostatně v doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 5. 2006 Ústavnímu soudu sdělila sama stěžovatelka, resp. její právní zástupce, " dne 27. 4. 2006 Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta správní žaloba podaná proti postupu prezidenta republiky při jmenování justičních čekatelů do funkce soudce. Věc bude proto opětovně projednána u Městského soudu v Praze, kde je vedena pod sp. zn. . V rámci tohoto řízení uplatňuje stěžovatelka práva zúčastněné osoby ve smyslu ".

V daném případě je tedy podle názoru Ústavního soudu zjevné, že v právním řádu České republiky existuje mechanismus, který umožňuje přezkum věci ve správním soudnictví a stěžovatelka měla možnost v takovém řízení v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčina správní žaloba v dané věci byla tímto soudem odmítnuta usnesením ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. . Ze spisu dále vyplývá, že kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu proti uvedenému usnesení stěžovatelka nepodala. Nezbývá tedy než konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté jí zákonem k ochraně jejích práv.

Ústavní soud zde odkazuje zejména na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti; to se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi neukončeného, nebo dokonce vůbec neproběhlého řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Jak již bylo uvedeno, domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených u ČR a teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a po pravomocném ukončení věci.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, nebo řízení před těmito orgány ve věci samé není pravomocně ukončeno či nebylo vůbec zahájeno, bylo by zásahem do jejich pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tak, že předmětný postup prezidenta republiky, resp. jeho závěr o jejím nejmenování soudkyní je třeba v zásadě považovat za postup, který pro údajná pochybení vyžaduje výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze jí - s odvoláním na shora vyslovené úvahy - přisvědčit. Ostatně, stěžovatelka je si - podle obsahu odůvodnění ústavní stížnosti - zjevně velmi dobře vědoma naprosto omezených možností Ústavního soudu vstupovat v dané fázi do řešení daného případu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů veřejné moci, ale z co nejvíce komplexního hlediska, po pravomocném uzavření případu, při splnění stanovených formálních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti posoudit, zda jejich závěry ve věci samé obstojí i ústavněprávně. Každý jiný postup by nad rámec stanovený u a nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku činil z tohoto soudu jakousi "superinstanci", zasahující do řízení před příslušnými orgány veřejné moci - v jeho kterékoli fázi - s pro věc zásadními závěry, což by bylo mj. i v hrubém rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud by de facto nahrazoval činnost příslušných orgánů veřejné moci a nepřípustně by se stavěl na počátek soudního řízení.

Se zřetelem k uvedeným závěrům nelze uvažovat ani o aplikaci ust. , jehož se stěžovatelka dovolala. Ústavní soud k otázce interpretace tohoto ustanovení již vyslovil, že uvedený předpis představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že je nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (srov. např. již nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 19). Po posouzení věci Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by věc podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, která měla možnost napadnout postup či závěr prezidenta republiky ve správním soudnictví. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že tuto otázku posuzoval senát Ústavního soudu, jelikož se nejedná o kompetenci, vyhrazenou pouze soudci zpravodaji.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu