Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 699/06

Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. . Odvolací soud nově rozhodl [§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu] tak, že pro ve výroku blíže popsané jednání stěžovatele [spočívající v přisvojení si finančních částek určených na finanční dary (odměny) policistům cizinecké policie a pasové služby jemu podřízených odborů] shledal tohoto vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle , 3 písm. c) tr. zák., ve znění ; pročež ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu trvání tří roků. Rovněž mu uložil blíže specifikovaný trest zákazu činnosti na dobu tří roků, současně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody a dále ve vymezeném rozsahu stěžovatele obžaloby, takto ve vztahu ke stíhaným dílčím útokům, podle tr. řádu zprostil.

Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, jmenovitě potom v právu zakotveném v d, dle něhož nesmí být nikdo stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Svou argumentaci založil stěžovatel na námitkách skutkového charakteru, tedy tvrzení o tom, že ze strany obecných soudů byly nesprávným způsobem hodnoceny ve věci provedené důkazy, když z pohledu stěžovatele měly být hodnoceny odlišně, v souladu s náhledem jím předestřeným, v důsledku čehož, jak v odůvodnění návrhu uvádí, došlo takto k porušení zásady "in dubio pro reo". Stěžovatel má za to, že důkazní síla některých důkazních prostředků byla "zlehčena", některé že byly naopak "přeceněny" a že konsekvencí toho je nesprávný, dle jeho nazírání z ústavních kautel vykračující úsudek obecných soudů o tom, že provedené důkazní prostředky ve svém souhrnu jeho obhajobu vyvrátily. S odkazem na takto formulované a v naraci návrhu podrobně rozvedené stížnostní body domáhal se posléze stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodnutí v záhlaví označené nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ze stabilizované rozhodovací praxe se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy z pozice orgánu další odvolací instance, neboť tato pravomoc mu nepřísluší (y). V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze nejextrémnější excesy. V uvedeném rámci takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další).

Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že v trestní věci stěžovatele zásah do práv, jichž se dovolával, shledán nebyl. Rozsudek odvolacího soudu je dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněn, přičemž Vrchní soud v Praze se v něm ve shodě s imperativem plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádal. V nezbytném rozsahu a racionálně logickým způsobem reagoval i na výtky stěžovatele. Za tohoto zjištění ve vztahu k jeho stížnostním námitkám postačí na odůvodnění napadeného rozsudku jako výraz nezávislého soudního rozhodování (y ČR) odkázat, když pro adekvátnost tohoto odůvodnění, posuzováno z hledisek ústavnosti, bylo by lze jinak stran úsudku o jeho ústavní souladnosti pouze parafrázovat v konkrétnostech argumentaci v něm dostatečným způsobem vyloženou.

Hodnocení důkazů v předmětné trestní věci tedy není dle přesvědčení Ústavního soudu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu (nálezy

sp. zn.

,

,

,

).

Proto i výtce neaplikace zásady in dubio reo stěžovatelem vznesené v tomto kontextu třeba upřít důvodnost. To jednak pro zproštění obžaloby ve vztahu k nikoliv zanedbatelné části dílčích útoků odvolacím soudem (str. 10-13 rozsudku) právě a výlučně pro důsledky z ní plynoucí (str. 15-18, 24, 25 tamtéž), když závěrem svých úvah v tomto ohledu Vrchní soud v Praze, vycházeje z její podstaty (účelu a smyslu), výslovně uvedl, že "ke zcela jednoznačnému závěru o vině obžalovaného naopak dospět nelze, byť trvá vysoká pravděpodobnost, že se obžalovaný dopustil trestné činnosti v celém rozsahu". Ani stran odsouzených dílčích útoků nelze stěžovateli se zřetelem k této námitce přisvědčit; zde pro absenci pochybností, pro něž neměl, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve svém úsudku podklad pro užití zásady in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37). Pro úplnost se dále dodává, že Vrchní soud v Praze rovněž řádně zohlednil stěžovatelem nezaviněnou nepřiměřenou délku řízení, a to ve shodě (ač to ve svém odůvodnění výslovně neuvádí) s judikaturou Ústavního soudu v rámci úvah o ukládáni trestu (str. 15, 26 rozsudku; srov. nálezy

sp. zn.

,

).

Námitky stěžovatele pod aspektem výše uvedeného mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (, y ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.

Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006 sp. zn. z pohledu ústavních kautel jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů]. Odmítnutím návrhu na zrušení rozsudku soudu II. stupně pro zjevnou neopodstatněnost jsou rovněž dány důvody pro odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost i proti jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. [ , ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní přezkum rozhodnutí nalézacího soudu by byl v předmětné věci možný toliko v případě kasace rozhodnutí vrchního soudu a tím založeným obnovením jeho platnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2006