Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 270/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. M. Z. a J. Z., obou zastoupených JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou v Žatci, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. -84, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2004, č. j. -43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelé se svým návrhem u Ústavního soudu domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že postup soudů předcházející jejich vydání je v rozporu s právem stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantovaných y (dále jen " "), a d (dále jen " ")".

Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nevyhověl kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o zamítnutí správních žalob (spojených ke společnému projednání), jimiž se stěžovatelé bránili proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, vydaným v souvislosti s doměřením daně z příjmu fyzických osob. Stěžovatelka u finančního ředitelství neuspěla s odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 14. 11. 2000, č. j. 39291/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 50.250 Kč, oproti původně stanoveným 52.138 Kč. Obdobně také stěžovatel neuspěl se svým odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 13. 11. 2000, č. j. 39225/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 1.553.040 Kč, oproti původně stanovené částce 1.594.335 Kč.

Pochybení správce daně spatřují stěžovatelé v tom, že neuznal jako daňový výdaj za prvé částku 50.000 Kč jako úhradu refundovaných mezd společnosti TESUZ, s. r. o., Libořice, a za druhé částky 2.968.200 Kč a 2.265.440 Kč za pořízení kolového traktoru FASTRAC 185-65 a přídavných zařízení.

Stejně jako v předchozích fázích řízení i nyní stěžovatelé namítají, že výdaj ve výši 50.000 Kč řádně doložili účetními doklady. K výzvě finančního úřadu doložili i další y, jež správné účtování uvedené částky prokazují.

Pokud jde o neuznaný výdaj na pořízení kolového traktoru a přídavných zařízení, je dle stěžovatelů příčinou nesprávných zamítavých rozhodnutí soudů opakovaná záměna strojů. Především měl prvý stěžovatel dva kolové traktory FASTRAC 185-65, přičemž jeden z nich byl přihlášen na dopravním inspektorátu a stěžovatel jej užíval k provádění zemědělských pracovních operací. Druhý traktor FASTRAC 185-65 přihlášen nebyl, neměl přidělenu státní poznávací značku, a byl využíván výhradně k reklamním a propagačním účelům; stěžovatel doložil smlouvu o obchodním zastoupení, uzavřenou s akciovou společností TOKO, k provádění propagačních akcí. Nebyl proto hmotným majetkem ve smyslu zákona č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z příjmů"), ale zbožím pořízeným za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Stěžovatelé správním soudům vytýkají způsob, jakým vyhodnotily provedené důkazy, jakož i následné právní posouzení. Připomínají povinnost soudů zabývat se všemi uplatněnými námitkami a zjištěnými skutečnostmi, a povinnost řádně odůvodnit přijatá rozhodnutí. Protože tyto principy v posuzované věci dodrženy nebyly, cítí se stěžovatelé dotčeni na svých základních právech, jak je uvedeno výše.

Ústavní soud se, tak jako v jiných případech, zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "). Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Dospěl k závěru, že ve věci není potřeba činit další procesní úkony, a o návrhu je možno rozhodnout na podkladě listin předložených stěžovateli.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ].

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces, které spatřují v tom, že soudy "...provedené důkazy nehodnotily objektivně a příslušná ustanovení hmotněprávních i procesněprávních norem neaplikovaly správně ...". Následně pak obecně rekapitulují, jaké formální a obsahové náležitosti by mělo vykazovat odůvodnění rozsudku.

Takovou argumentaci nutno ovšem označit za příliš obecnou. Absentuje vymezení toho, v čem konkrétně měly soudy chybovat tak závažně, že zasáhly základní práva stěžovatelů. Kromě toho to ani neodpovídá obsahu podané stížnosti; stěžovatelé ani nenaznačili, která ustanovení procesních předpisů a která ustanovení předpisů hmotněprávních soudy aplikovaly nesprávně. Navíc Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury by měl v takovém případě důvod k zásahu leda tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, pokud by interpretace právních předpisů byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, anebo pokud by právní předpisy byly aplikovány s uplatněním libovůle. Nic takového ovšem Ústavní soud nezjistil a nevyplývá to ani ze samotného návrhu. Naopak z argumentace stěžovatelů je zřejmé, že brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, resp. tomu, co soudy a správní orgány vzaly za prokázané a co nikoliv. Hodnocení provedených důkazů považují za neobjektivní, ovšem v čem by měla "neobjektivita" spočívat, již neuvádějí. Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou pak zcela shodné s tím, co stěžovatelé namítali již ve správní žalobě (resp. žalobách), a posléze v kasační stížnosti. Správní soudy se s nimi v obou napadených rozsudcích podrobně vypořádaly, a to s uvedením zcela konkrétních faktů, které výtky uplatňované stěžovateli spolehlivě vyvrací. Své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud k tomu nemá žádných výhrad.

Námitky protiústavnosti vznesené stěžovateli tedy postrádají opodstatnění. Postup správních soudů žádné ústavní principy neporušil. Pokud stěžovatelé neunesli jasně a konkrétně vymezené důkazní břemeno, nelze v tom spatřovat porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejně, tedy jeho odmítnutím, musel Ústavní soud naložit s návrhem stěžovatelů na odložení vykonatelnosti dle , neboť tento návrh sdílí osud vlastní ústavní stížnosti. Krom toho, pokud stěžovatelé návrh odůvodnili obavou z negativních dopadů případného zahájení výkonu rozhodnutí, pro užití tohoto mimořádného nástroje to dle mínění Ústavního soudu vzhledem k faktu, že exekuční titul (rozhodnutí správce daně) je vykonatelný již od roku 2000, nemohlo postačovat.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu