Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 82/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mayfair Asset Management, s.r.o. se sídlem v Praze 5, Klicperova 581/7, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, č.j. -329, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č.j. -263, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2000, č.j. -109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

V ústavní stížností, vycházející z a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě na spravedlivý proces ve smyslu základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy"), na právní pomoc dle , na účinný právní prostředek nápravy dle Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví dle a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a připojených rozhodnutí se podává následující.

Soud prvního stupně proti předchůdci žalované stěžovatelky (mimo jiné) určil, že žalobce Technomat, státní podnik v likvidaci, má právo hospodaření k pozemku parc. č. 662 o výměře 700 m2 a k domu č.p. 678 na parc. č. 662 v katastrálním území Staré Město, obec Praha, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že je jako nepřípustné odmítl.

Výsledek sporu založily soudy prvního a druhého stupně na závěru, že smlouva o převodu dotčených nemovitostí na stěžovatelova předchůdce (Technomat, s.r.o.) je podle obč. zák. neplatná, neboť jí nebyla respektována podmínka vládou udělené výjimky ve smyslu , 2 , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen " "), aby kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy (k němuž došlo 15. 12. 1997). Splnění této podmínky podle obecných soudů totiž nepředstavuje (pouhá) okolnost, že nabyvatel "namísto peněz předal směnku vlastní na částku 28.000,- Kč, splatnou 15. 5. 1998".

Odvolací a dovolací soud posuzovaly též stěžovatelovu námitku, že ve věci (před soudem prvního stupně) bylo rozhodnuto vyloučeným soudcem a nepřípustně i bez jeho účasti, resp. bez účasti jeho zmocněnce. Posoudily ji jako nedůvodnou, když uzavřely, že podmínky projednání věci bez přítomnosti účastníka dány byly (omluvitelný důvod stěžovatelův zmocněnec nedoložil) a neshledaly ani důvody, aby rozhodující soudce prvního stupně mohl být považován za podjatého.

Proti těmto závěrům směřuje ústavní stížnost, jež obsahově vychází z toho, co již stěžovatel namítal před obecnými soudy.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.

I kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je oproti tomu podstatné, že soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Ústavní soud nevidí důvod ani pro závěr, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.

Především neobstojí námitka procesní povahy; podmínky, za nichž může soud jednat v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce), splněny zjevně byly již proto, že - jak obšírně vysvětlil odvolací i dovolací soud - stěžovatelův zmocněnec nedoložil existenci "důležitého důvodu pro odročení" (ve smyslu , ve znění účinném do 1. 1. 2001), a to ani v žádosti o odročení, ani později, když byl (odvolacím soudem) k tomu vyzván (uváděné "důvody" neodpovídaly tomu, co soudy zjistily, resp. jejich označení stěžovatel postupně měnil). Soud prvního stupně nadto svůj záměr jednání neodročit telexafovým podáním zmocněnci včas sdělil, a dal mu tím i příležitost na něj reagovat (což zmocněnec - zjevně nepřípadně - učinil podáním návrhu, aby rozhodující soudce byl z projednání věci vyloučen). Je proto zcela přiléhavý závěr dovolacího soudu, že stěžovateli "odňata možnost jednat před soudem" nebyla, čemuž odpovídá, že ani pravidla "spravedlivého procesu" nebyla dotčena (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

,

,

,

). Totéž platí o závěrech odvolacího a dovolacího soudu, že ve věci nerozhodoval vyloučený soudce (viz zásada vyslovená v , v platném znění).

Nelze ani sdílet stěžovatelovy námitky soustředěné ku právnímu posouzení věci, jmenovitě proti závěru o neplatnosti kupní smlouvy, jejž obecné soudy dovodily z obč. zák. a , 2

Především neobstojí stěžovatelův názor, že není přípustné, aby povolení výjimky podle posledně označených ustanovení zahrnovalo konkrétní podmínky; pak je však samozřejmé, že jejich nesplnění v případě sledovaného převodu způsobuje, že výjimka pro takový (jiný) převod povolena nebyla. Nedostatek povolení výjimky vládou zakládá logicky rozpor s ustanovením , 2 , nikoli tedy jen s usnesením vlády (jak se domnívá stěžovatel), a aplikace ustanovení obč. zák., k níž přistoupily obecné soudy, je namístě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.1991, sp. zn. ).

Nelze přisvědčit ani stěžovatelově snaze (vyjádřené v doplnění ústavní stížnosti) činit rozdíl mezi textem smlouvy (který je s usnesením vlády souladný, pročež smlouva nemůže být neplatná) a tím, jak se její účastníci fakticky chovali, resp. jakou formu "zaplacení" zvolili (čímž podle stěžovatele nelze její platnost hodnotit). Není totiž žádného důvodu nepřipustit, aby platnost právního úkonu nebyla posuzovatelná také se zřetelem k existenci právních skutečností, jež stojí "mimo" tento úkon (srov. kupříkladu případy, kdy zákon nebo dohoda účastníků podmiňuje platnost úkonu předchozím souhlasem třetího subjektu apod.). Je-li - pro platnost smlouvy o převodu majetku určené v - stanovena podmínka vládou udělené výjimky, pak jistě není pochyb, že nebyla-li udělena, je smlouva o převodu takového majetku neplatná ( obč. zák.), a to i kdyby případně znění smlouvy zahrnovalo prohlášení, že splněna naopak byla.

Ve zbytku již jde toliko o výklad podmínky vládou udělené výjimky, spočívající v "zaplacení kupní ceny již při podpisu smlouvy"; stěžovatel zde dovozuje, že "zaplaceno" mohlo být nikoli plněním v penězích, nýbrž i předáním vlastní směnky nabyvatele, jak se v daném případě stalo. Bylo-li by možné odhlédnout od restriktivně vymezených hranic ústavněprávního přezkumu takové otázky (s tím důsledkem, že její posouzení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, neboť důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a tím nepřípustně "svévolný"), je namístě úsudek, že ani v této dílčí části právního posouzení věci obecné soudy nepochybily. Přiléhavě položily důraz na účel stanovené podmínky pro výjimku ze zásady (nepřevoditelnosti dotčených nemovitostí), jak jej vystihl výslovně soud prvního stupně; kdyby jí odpovídalo i plnění "zaplacením směnkou" s pozdější splatností, nebylo by nutné žádat, aby kupní cena byla zaplacena dříve (před podpisem smlouvy). Nelze tedy ničeho vytýkat obecným soudům, jestliže podmínku "zaplacení kupní ceny při podpisu smlouvy" spojily se splněním závazku (§ 559 obč. zák.) a nikoli s dohodou o jeho změně na závazek směnečný (§ 570 obč. zák.). Úvahy stěžovatele o rozdílu "placení směnkou" a "placením prostřednictvím směnky" jsou pak v sledovaných souvislostech bez významu.

Konečně je namístě dodat, že do rozhodných závěrů se nikterak nepromítá ani kritika postupů likvidátora žalobce ani okolnost, že již zčásti žalobci bylo plněno. Jen pro úplnost se pak poznamenává, že neobstojí ani kritika dovolacího soudu z "přílišného formalizmu" (neboť zde není), a už vůbec nemůže být řeč o "příkrém rozporu" právních závěrů se "zjištěnými a nespornými skutečnostmi".

Jestliže není ústavněprávně zpochybnitelný proces, z něhož vyvstal stěžovateli nepříznivý výsledek v majetkovém sporu, stejně jako výklad a aplikace rozhodných hmotněprávních ustanovení, nelze se úspěšně ani dovolat ochrany podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva (včetně procesního) překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu