Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 406/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Thunovská 12, proti usnesení Policie České republiky - útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. ČTS: FIPO-7/ND-2006, a proti usnesení zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 1 KZV 67/2006-56, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byly porušeny články 8 odst. 2 (záruka osobní svobody), 36 a 38 odst. 2 (řádný proces včetně práva na obhajobu)d (dále jen ""), článek 6 (spravedlivý proces) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy) a články 1 odst. 1 (právní stát) a 89 odst. 2 (závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu)y (dále jen ""). Navrhl, aby Ústavní soud zrušil uvedená rozhodnutí, jakož i navazující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o vzetí stěžovatele do vazby a rozhodnutí na toto usnesení navazující a přikázal okamžité propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

Stěžovatel má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo především tím, že v usnesení o zahájení trestního stíhání skutky (č. 1 a 2) nejsou popsány tak, aby ve vztahu ke konkrétní osobě obviněného nemohly být zaměněny s jiným skutkem; není možno dostatečně odůvodnit závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba a nelze dovodit ani úmyslnou formu zavinění.

V podrobnostech uvádí, že policejní orgán "naprosto bez podkladů a účelově zahájil trestní stíhání a do dnešního dne nedoložil žádnou skutečnost, která by dokazovala úmyslnou formu zavinění při páchání trestné činnosti stěžovatelem." Policejní orgán dále porušil stěžovatelova práva na obhajobu tím, že mu (jeho zástupci) do 3. 4. 2006 neumožnil nahlédnout do policejního spisu, pročež při podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání musel vycházet pouze z napadeného usnesení. Až do doby podání ústavní stížnosti se nemohl ani seznámit se zájmovými odposlechy přesto, že ve vazebních rozhodnutích je těmito důkazy oprávněnost jeho trestního stíhání odůvodněna. Stěžovatel dále namítá, že usnesení státního zástupce o zamítnutí jeho stížnosti nebylo, v rozporu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu, dostatečně odůvodněno.

Domnívaje se, že jeho svoboda je v současné době omezena vazbou nezákonně, žádá o postup podle , tj. o přednostní projednání jeho návrhu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl obviněn ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a/, 4 tr. zákona a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a/, 3 tr. zákona dílem dokonaných, dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona. Napadeným usnesením Policie České republiky - útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování bylo (podle § 160 odst. 1 tr. řádu) proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a stěžovatelovu stížnost proti uvedenému rozhodnutí napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle § 148 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.

Stěžovatelovou věcí se Ústavní soud již zabýval v usnesení

sp. zn.

, jímž byla posuzována ústavnost rozhodnutí o vazbě (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. ), která i v této ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit. Jelikož označená vazební rozhodnutí byla shledána souladnými s ústavním pořádkem a vzhledem k tomu, že od uvedeného závěru Ústavní soud nemá důvod se odchýlit, zbývá posoudit, zda usnesením o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutím o stížnosti proti tomuto rozhodnutí) nebyla zasažena stěžovatelova ústavně zaručená práva.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§ 158 a násl., § 160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci

sp. zn.

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

Oproti názoru stěžovatele dospěl Ústavní soud v dané věci k závěru, že zde takové situace není.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí , resp. sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (viz ).

Z napadeného usnesení se především podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulaci jej zachycující v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, lze mít za dostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň

pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o výslovném sdělení určité formy zavinění.

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce městského státního zastupitelství v rovněž napadeném usnesení a dospěl k závěrům, které jsou k právě uvedeným konformní; není důvod nesdílet úsudek, že uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" též nepředstavují. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění, neboť není k dispozici závěr, že se státní zástupce s výhradami uplatněnými ve stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zákonu odpovídajícím způsobem (§ 134 odst. 2 tr. řádu) nevypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu náležitostí podle § 160 odst. 1 tr. řádu a vyjádřil se jednotlivě k stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (viz ).

Co do ústavnosti uvalení vazby bylo v předchozím řečeno, že Ústavním soudem byla ve stěžovatelově věci již posouzena, a sluší se i dodat, že stěžovatelovy námitky z omezení přístupu ke spisu a "odposlechům" nemají k napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání žádný vztah.

Je tedy namístě závěr, že z roviny ústavněprávního přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, jak byla výše vymezena, důvod k zásahu Ústavního soudu není. Ústavní stížnost (vycházející z předpokladu opaku) je tím zjevně neopodstatněná, v důsledku čehož ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ( ).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2006

Jan Musilv. r.

předseda senátu