Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 29/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EKO-KOM, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. -24, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) a věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (výrok II.). Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu základních práv a svobod (dále jen " "), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť - jak dovozuje - je dána věcná příslušnost soudu krajského (zde Městského soudu v Praze), nikoli okresního (obvodního).

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl v řízení stěžovatele proti žalované LP Plast, společnosti s ručením omezeným, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Nádražní 357, o 440.579,- Kč s příslušenstvím, v režimu určení věcné příslušnosti soudu podle Postupy, jež byly podle tohoto ustanovení uskutečněny, stěžovatel nenapadá; brojí proti tomu, jak byl daný spor kvalifikován z hledisek upravujících věcnou příslušnost okresních a krajských soudů, jež jsou zakotveny v ustanovení

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel namítá, že právě takové jeho právo vskutku porušeno bylo, a to právo podle .

Čl. 38 odst. 1 stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz a , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně.

Zákonem, který ve smyslu citovaného stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je , , ve znění pozdějších předpisů ( ), jmenovitě jeho ustanovení , jehož se dovolával stěžovatel. Obdobně relevantní je však i jeho ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Podle věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).

Zákon, který předjímá , tedy v citovaném ustanovení ( ) fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti ( ), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle ), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem ( , ). Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení , 3 , kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.

Ústavnost ustanovení zpochybněna není, pročež není bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení ani postupů, které se odbývaly v jeho rámci; ustanovení dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.

Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s ) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, jmenovitě vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně žalobce, byť proti jeho procesnímu postupu se rozhodnutí podle prvotně obrací).

Ústavní soud se tím nemíní jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

nebo

, a další). Závěry, přijaté pro posuzovanou věc, se připínají k jejím konkrétním poměrům, kdy zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se prosazují zjevně výrazněji; je tomu tak též proto, že stěžovatelovy námitky směřují zásadně do roviny výkladu podústavního práva, jmenovitě pojmů "obchodních věcí", resp. "sporů z dalších obchodních závazkových vztahů" (vzhledem k přítomným prvkům veřejnoprávním v soudní praxi nejednoznačného, pročež není důvod k jeho hodnocení jako "extrémního"), a konečně i z toho důvodu, že stěžovatelovým námitkám by nemohlo odpovídat jiné určení věcně příslušného soudu, než podle výše (nikoli druhu) žalobou uplatněného nároku (srov. . ).

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnosti přisvědčit nelze; její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2006

Jan Musil v.r.

předseda senátu