Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 479/06

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 1. listopadu 2006

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 44 C, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006 a sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, jimiž byly zamítnuty návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka ve vztahu k soudu uplatnila poté, co byla tímto soudem ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných.

I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 44 C, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ze dne 27. 4. 2006 a sp. zn. ze dne 27. 4. 2006 bylo v bodě III. jejich výroků porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání ochrany majetku garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Proto se tato rozhodnutí v rozsahu bodu III. jejich výroků ruší.

Odůvodnění

I.

Včas podanými ústavními stížnostmi brojí stěžovatelka proti ve výroku uvedeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4, senátu 44 C, jimiž byl zamítnut její návrh na zaplacení odměny a hotových výdajů, které jí vznikly, neboť byla soudem jako advokátka ustanovena opatrovníkem žalovaných osob neznámého pobytu ( ). Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení a y (dále jen "") a , , , a d (dále jen "").

Stěžovatelka v ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení (dále též "") a provedeným obecným soudem. Odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu a navrhla, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla zrušena.

II.

Vzhledem k tomu, že I. senát Ústavního soudu projednává více shodných ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4, rozhodl usnesením č. j.

-4

ze dne 3. 10. 2006 o spojení těchto věci ke společnému projednání pod

sp. zn.

.

III.

Předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4, byť byla Ústavním soudem vyzvána, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Spolu s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti byl senát 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4 vyzván, aby se vyjádřil k možnosti upustit od ústního jednání podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") s upozorněním, že neobdrží-li Ústavní soud jeho vyjádření ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné vyjádření, má za to, že Obvodní soud pro Prahu 4, senát 44 C, vzhledem k poučení s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Stěžovatelka (její právní zástupkyně) byla rovněž přípisem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 vyzvána, aby se vyjádřila k možnosti upustit od ústního jednání podle ustanovení s upozorněním, že neobdrží-li Ústavní soud její vyjádření ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné vyjádření, má za to, že stěžovatelka vzhledem k poučení s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

IV.

Z přiložených napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že návrhy stěžovatelky jako ustanoveného opatrovníka žalovaných, aby jí byla zaplacena v jednom každém případě odměna a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč, byly zamítnuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecný soud nepovažoval výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle za výkon advokacie, neboť podle , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se za poskytování právních služeb považuje činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. O takový případ se však, dle názoru soudu, nejednalo. Stěžovatelka s výkonem funkce opatrovníka žalovaných souhlasila a podle názoru soudu jí odměnu a hotové výdaje jako advokátce přiznat nelze, a proto byly její návrhy zamítnuty.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

1. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle y poskytnout adekvátní ochranu.

Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech

sp. zn.

(vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.),

sp. zn.

a

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, svazek 31, nález č. 131, a svazek 34, nález č. 94], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv.

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením y.

2. Ústavní soud zjistil, že až do přijetí novely provedené , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), nezmiňovalo ustanovení , týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely , do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení provedené , kterým se mění , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, (dále jen "") byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

Z uvedeného je patrno, že v době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006, však již stát tuto povinnost zákonem danou neměl, s čímž se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal, ba na tuto skutečnost nereagoval ani ve vyjádření poskytnutém Ústavnímu soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že vzhledem k překotným změnám , k nimž dochází, aniž by jejich nutnost byla zdůvodňována, jakož i bez stanovení legisvakance cestou přechodných ustanovení takových novel, nelze toto opomenutí obecného soudu hodnotit příliš příkře. Naopak, zákonodárce by měl do budoucna pečlivěji vážit veškeré novely tohoto základního procesního předpisu, neboť tempo změn již prakticky vylučuje znalost procesních práv ze strany účastníků řízení, a jak tento případ dokládá, nevědomost o změně lze zaznamenat i na straně obecného soudu.

Dále je ze zjištěných skutečností zřejmé, že nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavního soudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení , provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí [viz její vyjádření k ústavní stížnosti

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172)]. Účelem novely provedené bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou Městského soudu v Praze mohla být rozpočtová úspora soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.

Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá své nároky stěžovatelka. Byl-li tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci

sp. zn.

nebo ve věci

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., a Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, nález č. 174). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.

Shodně rozhodoval Ústavní soud i v souvisejících nálezech týkajících se stejné stěžovatelky (srov. např.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172).

Proto Ústavní soud pro porušení Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ústavním stížnostem podle ustanovení vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.