Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 130/06

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Š., zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. , 469/2005, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že krajský soud porušil její základní práva garantovaná , , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Výše citovaným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10.3.2005, č.j. -25 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 2.8.2005, č.j. -45 ve výroku II. o náhradě nákladů exekuce a v tomtéž výroku jej ohledně náhrady nákladů řízení změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit na nákladech řízení částku 36.190,- Kč. Dále odvolací soud ve výroku I. zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatelky do výroku o zastavení exekuce a ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.150,-Kč.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že napadené usnesení i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Kladně obsahují zcela nesprávný výrok o náhradě nákladů řízení v rozporu s ust. Dále namítala, že odvolací soud k jejímu odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení v I. stupni přiznal vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení ještě vyšší částku a rozhodl tak k tíži stěžovatelky, čímž odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius, což stěžovatelka považuje za zjevné nerespektování kogentní normy jedno-duchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy odvolacím soudem a představuje tak porušení , , a y a Úmluvy. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Praze jednak odkázal na odůvodnění svého (ústavní stížností napadeného) rozhodnutí, a jednak zdůraznil, že má za to, že odvolací soud správně aplikoval ust. , když o výši náhrady nákladů rozhodoval z úřední povinnosti v mezích daných ustanovením věty prvé Dále uvedl, že zásadu zákazu reformace in peius nezná a že výše přiznaných nákladů řízení je vypočtena správně. Stěžovatelka se k tomuto vyjádření ve lhůtě jí poskytnuté soudcem zpravodajem nevyjádřila. Vedlejší účastníci řízení na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovali.

II.

Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně vedeného pod sp. zn. zjistil následující.

Stěžovatelka podala dne 12.7.2004 Okresnímu soudu v Kladně jako oprávněná návrh na nařízení exekuce, jež postihoval majetek vedlejších účastníků, na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález ze dne 27.6.2004, č.j. -1. Povinnost, která měla být exekucí vymožena, činila 2.000,000,-Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 15.6.2003 do zaplacení a 15.000,- Kč jako náhradu nákladů rozhodčího řízení.

Okresní soud v Kladně nařídil usnesením ze dne 15.7.2004, č.j. -11, exekuci na majetek vedlejších účastníků. K návrhu vedlejších účastníků pak stejný soud usnesením ze dne 10.3.2005, č.j. -25, exekuci zastavil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení částku 28.187,- Kč. Toto usnesení pak bylo doplněno usnesením ze dne 2.8.2005, č.j. -45 o výrok III., kterým soud stěžovatelce uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6.880,- Kč.

Stěžovatelka podala dne 8.4.2005 proti usnesení o zastavení exekuce odvolání, jež nejprve dne 24.8.2005 doplnila o odvolání i proti doplňujícímu usnesení o náhradě nákladů exekuce a poté jej doplnila podáním ze dne 7.10.2005, jímž vzala zpět odvolání o zastavení exekuce. Odvolání se tak nadále týkalo jen výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a výroku o náhradě nákladů exekuce. Své odvolání stěžovatelka opřela o tvrzení, že návrh na nařízení exekuce již od počátku trpěl zásadními vadami, neboť směřoval proti jiné osobě, než na kterou zněl exekuční titul, což mělo být soudem odhaleno při zkoumání existence exekučního titulu. Soud tak dle stěžovatelky nepostupoval správně a vydal nezákonné rozhodnutí, což je také příčinou vzniku zbytečných nákladů.

V záhlaví citovaným usnesením pak Krajský soud v Praze potvrdil napadená usnesení soudu I. stupně ve výroku II. o náhradě nákladů exekuce a v tomtéž výroku jej ohledně náhrady nákladů řízení změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit na nákladech řízení částku 36.190,- Kč. Dále odvolací soud ve výroku I. zastavil odvolací řízení o odvolání oprávněné do výroku o zastavení exekuce a ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.150,-Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatelky týkající se příčiny vzniku nákladů řízení a její povinnosti tyto náklady zaplatit, když měl za to, že soud I. stupně rozhodl správně o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení, protože stěžovatelka procesně zavinila zastavení exekuce. Odvolací soud se současně zabýval i přezkumem správnosti výše těchto nákladů řízení a dospěl k závěru, že nebyly přiznány ve správné výši, protože dle ustanovení ve spojení s ust. činí odměna částku 36.040,- Kč a náhrada hotových výdajů dle ustanovení vyhlášky č. 177/96 Sb. za dva úkony po 75,- Kč částku 150,- Kč. Celková výše nákladů řízení před soudem I. stupně tak činí částku 36.190,- Kč. Dále se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vyjádřil i k výši přiznaných nákladů řízení před odvolacím soudem.

III.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelky chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např.

).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu ve věci náhrady nákladů řízení, resp. se změnou jejich výše odvolacím soudem. Pokud stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že napadené usnesení i jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně obsahují zcela nesprávný výrok o náhradě nákladů řízení, když obecné soudy při jejich určení chybně aplikovaly ustanovení vyhl. č. a nikoli , Ústavní soud konstatoval, že právní závěry obecných soudů stran povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení nepředstavují porušení ústavněprávních kautel v rámci občanského práva procesního, naopak především soud odvolací opřel své rozhodnutí o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Nadto Ústavní soud dodává, že všechny úkony v řízení je třeba právně hodnotit pro účely stanovení nákladů. Oprávněnému je třeba přiznat náhradu nákladů za právní zastoupení, což v daném případě znamená aplikovat jak ust. , tak i písm. b) , tedy zohlednit návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, tak i návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.

K další námitce stěžovatelky, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů vyšší částkou než soud I. stupně a porušil tak zásadu zákazu reformace in peius, Ústavní soud uvádí, že tato změna byla vyvolána nesprávným výpočtem výše náhrady soudem I. stupně, což odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Ostatně Ústavní soud již v minulosti akceptoval, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních - 150 , tedy v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu reformace in peius není v takovém případě uplatnitelná (srov. nález ve věci

sp. zn.

, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou těchto nároků. Pokud soud I. stupně učiní právní kvalifikaci, která takovému požadavku nevyhovuje, přichází do úvahy korekce rozhodnutí bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení soudem I. stupně.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.

Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích základních práv garantovaných , , a y a Úmluvy. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2006

Jiří Nykodým

předseda senátu