Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
52433.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 596/06
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 6. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2006 č. j. 3 To 28/2006 -2685, t a k t o :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 3 T 14/2003 -2525, přičemž ve vztahu ke stěžovateli odvolací soud nově rozhodl (§ 259 odst. 3 tr. řádu) tak, že pro ve výroku blíže popsané jednání jej shledal (vedle dalších obžalovaných) vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pročež ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.
Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 , odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tamnímu soudu vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy obsažené v odvolání ze dne 20. prosince 2005, přičemž tento postup náležitě neodůvodnil. Tím mělo dojít k ústavně neakceptovatelné realizaci důkazního procesu, nalézající odraz ve vadě "opomenutých důkazů" ve smyslu judikatury Ústavního soudu a současném porušení kautely plynoucí z § 2 odst. 5 tr. řádu. Obdobný charakter deficitu důkazního řízení potom stěžovatel shledává v nedostatečném vypořádání se s provedeným důkazem blíže označenými pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími Celního úřadu v Novém Jičíně. Stěžovatel ve svém návrhu poté namítl vybočení soudu ze zásady volného hodnocení důkazů, spočívající ve ztotožnění jeho jízdní soupravy SPZ NJA 6055/NJ 7309 s jízdní soupravou SPZ NSA 6055/NS 7309, dále potom způsobu hodnocení svědecké výpovědi M. K., jakož i vyvození termínů přepravy inkriminovaných nákladů. V návaznosti na zmíněné výhrady dovolával se rovněž toho, že dle jeho přesvědčení nebyl předložen jediný důkaz o jeho přítomnosti včetně jízdní soupravy při nakládce ve společnosti Deposito Fiscale VINAL, S.p.A. v Itálii, stejně jako nebyl předložen jediný důkaz ohledně tvrzení o tom, že by s jízdní soupravou NJA 6055/NJ 7309 provedl důkazně nepodloženou vykládku v České republice, když totéž platí stran zjištění soudu, že přepravy nákladů ve dnech 7. 12. 1996, 21. 12 1996 a 16. 1. 1997 byly realizovány podloudně s nákladem lihu, jehož množství bylo určeno "na základě nepřípustné důkazně nepodložené domněnky". S odkazem na takto formulované stížnostní body domáhal se posléze stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodnutí, jež v záhlaví je označeno, nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ze stabilizované rozhodovací praxe se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy z pozice orgánu další odvolací instance, neboť tato pravomoc mu nepřísluší (čl. 83 Ústav y). V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 570/03
,
,
,
). V tom rámci takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z napadeného rozhodnutí v kontextu posouzení obsahu vyžádaného trestního spisu (Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 14/2003 ) zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Rozsudek odvolacího soudu je dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněn, přičemž Vrchní soud v Praze se v něm ve shodě s imperativem plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádal. V nezbytném rozsahu a racionálně logickým způsobem reagoval i na výtky stěžovatele obsažené v jeho odvolání (č. l. 2576-2578 spisu obecného soudu) a opětovně opakované v rámci ve věci konaného veřejného zasedání (č. l. 2701-2703 spisu obecného soudu). Za tohoto zjištění ve vztahu k námitkám stěžovatele postačí na odůvodnění napadeného rozsudku jako výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústav y ČR) odkázat, když pro adekvátnost tohoto odůvodnění, posuzováno z hledisek ústavnosti, bylo by lze jinak stran úsudku o jeho ústavní souladnosti pouze parafrázovat v konkrétnostech argumentaci v něm dostatečným způsobem vyloženou.
Výše zmíněný poukaz na neodůvodnění, resp. absenci reakce odvolacího soudu na v odvolání obsažený "návrh na provedení důkazů" nelze považovat v kontextu procesního vývoje předmětné věci za relevantní. To jednak z důvodu, že v podaném odvolání není konkrétní důkazní návrh obsažen mimo obecnou zmínku o nezbytnosti doplnění dokazování (č. l. 2577 spisu obecného soudu) a dále v důsledku toho, že v rámci konání veřejného zasedání o podaném odvolání k výslovnému dotazu předsedy senátu, zda strany mají návrhy na doplnění dokazování, stěžovatel ani jeho právní zástupce důkazní návrhy nepředložili a v daném ohledu se nevyjádřili ani následně po vyhlášení usnesení, že bude proveden (toliko) důkaz důkazními prostředky v protokole z tohoto jednání uvedenými, když z tohoto výčtu, resp. prohlášení o skončení dokazování bylo zřejmo, že o (takto předem neformulovaných) "důkazních návrzích" obsažených v podaném odvolání soud nerozhodoval a z povahy věci ani nemohl; obhájce stěžovatele potom v rámci konečného návrhu navrhl zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci "k provedení dalších důkazů souvisejících s tímto řízením" (č. l. 2673-2675 spisu obecného soudu). Nadto sluší se v mezích logiky posouzení kontextuálního dodat, že z předmětných rozhodnutí samotných, o jejichž obsah stěžovatel právní význam svého tvrzení o nutnosti provádět další dokazování opíral, vyvodil Vrchní soud v Praze odlišné závěry, nežli stěžovatel, a tyto srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Námitky stěžovatele pod aspektem výše uvedeného mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81 , čl. 91 Ústav y ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele z pohledu ústavních kautel jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2006