Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 428/06

Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Vilímkovou, advokátkou v Brně, Koliště 61a, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 12. 2004, čj. -123, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2000, čj. -553, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 25. 5. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy (resp. před soudy "obou stupňů") bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v a a 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2000, čj. -553 (dále jen "usnesení č. 1"), bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2000, čj. -544, kterým bylo zastaveno řízení o zvýšení výživného, vedené E. V., matkou dětí J. V. a E. V., kteří vzali poté, co děti dosáhly zletilosti, svůj návrh na zvýšení výživného, směřující proti stěžovateli, zpět.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 12. 2004, čj. -123 (dále jen "usnesení č. 2"), bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 12. 2003, čj. -58, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení č. 1. Na doplnění možno uvést, že stěžovatel podal proti usnesení č. 2 dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2006, čj. -146, jako nepřípustné podle věty první a (dále jen " ") odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že došlo k zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , aniž by bylo projednáno a rozhodnuto o jeho návrzích na výkon rozhodnutí, přičemž návrh matky, kterým bylo řízení zahájeno, byl účelový, resp. nepodložený. Dále tvrdí, že v rámci uvedeného řízení rozhodoval JUDr. P. K., jenž byl vyloučen z rozhodování a projednání věci, a to vzhledem k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1991, sp. zn. . V této souvislosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právními závěry soudu uvedenými v usnesení č. 2, ve kterém se vychází z toho, že jmenovaný soudce z rozhodování a projednání věci vyloučen nebyl, neboť v době, kdy rozhodoval o potvrzení usnesení o zastavení řízení, tj. ke dni 8. 12. 2000, byla jeho druhá manželka již řadu let po smrti a její dcera K., jejímž otcem je JUDr. E. Z., který byl právním zástupcem E. V., matky uvedených nezletilých dětí, v jiném soudním řízení, již u tohoto soudce nebydlela, takže zde neexistovaly okolnosti, pro které by měl mít bližší vztah k této osobě. Svůj nesouhlas stěžovatel zdůvodňuje tím, že již jednou prokázaný poměr soudce nemůže záviset na uvedených skutečnostech. Dále pak stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že JUDr. E. Z. zastupoval E. V. pouze v jiném soudním řízení, neboť v předmětném řízení tak činil skrytě, což lze prý vyvodit z toho, že příslušná podání, včetně návrhu na zpětvzetí a zastavení řízení, jsou vyhotovena na hlavičkovém papíru zmíněného advokáta. Stěžovatel má rovněž za to, že v řízení o žalobě pro zmatečnost i v souvisejícím opatrovnickém řízení, kde jsou dosud soudem neprojednané a nerozhodnuté návrhy stěžovatele, nastaly nepřiměřené průtahy. Konečně stěžovatel namítá, že nebylo zákonným způsobem rozhodnuto o jeho návrzích ze dne 27. 9. 2004 a 11. 11. 2004 na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. M. Vokřínkové, resp. tyto návrhy nebyly vůbec odvolacím soudem nadřízenému soudu předloženy. Vzhledem k údajnému porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.

V prvé řadě je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby v řízení o zvýšení výživného bylo pokračováno. Ústavnímu soudu není ale z ústavní stížnosti zřejmé, jak procesní rozhodnutí o zastavení řízení, tj. rozhodnutí, kterým se nijak nemění hmotněprávní pozice stěžovatele, mohlo v konečném důsledku vést k porušení nějakého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ustanovení y stanoví, že každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V posuzované věci to nebyl stěžovatel, kdo se domáhal svých práv u příslušného soudu, přičemž žádné právo stěžovatele na jakousi satisfakci v podobě zamítavého rozhodnutí "účelového návrhu" neexistuje. Stejně tak není Ústavnímu soudu patrno, z jakého (právního) důvodu by měla být stěžovatelem tvrzená skutečnost, že nebylo rozhodnuto o jeho návrzích, týkajících se výkonu rozhodnutí, překážkou pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení ve věci zvýšení výživného. Již s ohledem na tyto důvody lze ústavní stížnost pokládat za zjevně nedůvodnou.

Pokud stěžovatel namítá, že byl dán zmatečnostní důvod ve smyslu , neboť rozhodoval vyloučený soudce JUDr. P. Kučera, jedná se o námitku, se kterou se již plně vypořádaly obecné soudy. Zejména je třeba poukázat na tu část odůvodnění shora označeného usnesení dovolacího soudu, v němž se s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 65) vyslovuje názor, že žaloba pro zmatečnost podle nemůže být prostředkem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo stěžovateli vyhověno, jestliže se opírá o důvody (okolnosti), které účastníkovi byly v předchozím řízení známy, a které mohl uplatnit již v jeho průběhu. Byť se zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu týkalo zčásti jiné právní situace, vzhledem k principu právní jistoty (a zásady ekonomie řízení) lze pravidlo z něho vyplývající plně vztáhnout na posuzovanou věc.

Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud nepředložil nadřízenému soudu k rozhodnutí jeho návrh na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu. K tomu lze jen poznamenat, že i danou otázkou se odvolací soud zabýval, přičemž dospěl k závěru, že se nejednalo o nové okolnosti, takže byl důvod postupovat podle ; "nové okolnosti", jež jsou vyvozovány z postupu soudce v řízení o projednávané věci, přitom nelze ve smyslu pokládat za relevantní. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s námitkou stěžovatele vypořádal, přičemž z ústavní stížnosti není ani patrné, proč (konkrétně) lze jeho postup, resp. příslušný závěr považovat za vadný, bylo by nutno i z tohoto důvodu ústavní stížnost považovat za neopodstatněnou.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006