Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 813/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bene, spol. s r. o., IČ 474 51 688, se sídlem Praha 1, Havlíčkova 4, právně zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo nám. 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2005, č.j. -126, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v d (dále jen ""), právo na rovnost účastníků řízení podle y a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle y.

Krajský obchodní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. října 1998, č.j. , tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 77.460,- Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení částku 16.531,- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000, č.j. -48, jímž rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost uhradit stěžovatelce na náhradu nákladů částku 8.325,- Kč (výrok I.) a dále uložil žalobci zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.700,- Kč (výrok II.). O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č.j. -69, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 26.235,- Kč s příslušenstvím. Shora citovaným usnesením pak rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II.).

Stěžovatelka ve svém podání brojila, stručně řečeno, proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který shledal její dovolání jako nepřípustné, když toto posuzoval podle , (dále jen ""), ve znění platném do 31. prosince 2000, ačkoliv měl, podle názoru stěžovatelky, postupovat podle ve znění platném od 1. ledna 2001. Tento svůj názor stěžovatelka opírala o tvrzení, že není možné spojovat dvě samostatná odvolací řízení, vedená pod samostatnými spisovými značkami, zejména pokud ve druhém odvolacím řízení (sp. zn. ) vrchní soud postupoval, a účastníky řízení poučil, podle ve znění platném po 1. lednu 2001. Nejvyšší soud ČR tak, podle názoru stěžovatelky, při aplikaci norem týkajících se dovolání, měl špatně aplikovat bod 15 hlavy I části dvanácté - přechodných ustanovení

Stěžovatelka dále napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tím, že byla porušena vázanost soudu zákonem, v daném případě obchodním zákoníkem. Soud odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz s odůvodněním, že nemá pro zjištění oprávněnosti nároku žalobce žádný význam. V písemném odůvodnění napadeného rozsudku však Vrchní soud v Praze, podle stěžovatelky nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, vyjádřil předseda senátu 32 Odo, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Vyjádření však neobsahovalo nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal a při rozhodování z něj nevycházel.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka podala samostatnou ústavní stížnost směřující výhradně proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterou však Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. května 2005,

sp. zn.

, pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Po skončení řízení před Nejvyšším soudem ČR o dovolání stěžovatelky podala novou, právě projednávanou ústavní stížnost.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud rovněž neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím o nepřípustnosti dovolání vykročil z mezí stanovených procesními předpisy. Neshledal ani, že by soud postupem uvedeným v ústavní stížnosti zasáhl do základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud ČR aplikoval a postupoval podle něj v rámci svých, zákonem stanovených, kompetencí.

K rozhodnutí odvolacího soudu, který podle stěžovatelky řádně neodůvodnil neprovedení dalších důkazů, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto případě neshledal tvrzené zkrácení stěžovatelky v jejich právech, když přímo z protokolu o ústním jednání je patrné, co vedlo odvolací soud k neprovedení důkazu. V odůvodnění pak uvedl, které okolnosti a které důkazy jej, ve vzájemné shodě, vedly k vydání napadeného rozsudku. Tyto okolnosti jsou z odůvodnění patrné i přes jistou jazykovou nečistotu textu. Ústavní soud tedy neshledal namítané pochybení Vrchního soudu v Praze.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu