Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 37/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2006, která po odstranění vad stěžovatelem splňovala náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y. V doplnění k ústavní stížnosti ze dne 3. 4. 2004 pak stěžovatel uvedl, že bylo porušeno i jehou zaručené právo na spravedlivý proces a odkázal na nálezy Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v "extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá".

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku domáhal zaplacení dlužné pohledávky ve výši 80.000,- Kč s přísl. po J. P. Okresní soud v Písku svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2002, č. j. -24, žalobě vyhověl. Na základě odvolání J. P., Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č. j. -39 napadené rozhodnutí, z důvodu procesních vad řízení před soudem I. stupně, zrušil. Okresní soud v Písku ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 7. 2003, č. j. -52, když žalobu zamítl. Stěžovatel proti rozhodnutí soudu I. stupně podal odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. -66 potvrdil. Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2005, č. j. -80, odmítl pro jeho nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy svévolně aplikovaly normu jednoduchého práva, která na souzený stav nedopadá a nesplnily svoji poučovací povinnost, rovněž soudům vytkl přílišný formalismus a nevypořádání se s jeho námitkami.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Písku sp. zn. .

Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti uvedené i obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v řízení před nimiž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění návrhu. Jak odvolací soud, tak i dovolací soud se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a ve svých rozhodnutích rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení a se ve věci rozhodující soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.

Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když článek 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v případě stěžovatele obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížností rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se meritem věci nezabývalo, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatele bylo zjištění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto nebylo ve smyslu ustanovení přípustné. V tomto směru stěžovatel žádné námitky neuplatnil a ani Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť Nejvyšší soud se jeho dovoláním zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, vypořádal se s námitkami stěžovatele vztahujícími se k právním závěrům odvolacího soudu o tom, že smlouva o půjčce, tj. simulovaný právní úkon, je pro nedostatek vážnosti vůle neplatná podle i s námitkami v souvislosti s aktivní legitimací žalobce a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.

Ústavní soud neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí nebyla shledána ani v rozporu se stěžovatelem v ústavní stížnosti citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu