Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 361/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2006, čj. - 239, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, čj. - 217, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2003, čj. - 182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy a polemizuje s uvedenými rozhodnutími. Ta podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z a právo vlastnit majetek podle d (dále jen " "). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal určení, že nabyl, podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastnické právo k označeným pozemkům v k. ú. Kunratice. Stěžovatel polemizuje s výkladem , učiněným jak Nejvyšším soudem ČR v této věci, tak předchozí judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud požádal o vyjádření Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR jako účastníky řízení, v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Všechny tři obecné soudy odkázaly na svá rozhodnutí a důvody ústavní stížnosti odmítly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud upozorňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). Na tomto závěru se pochopitelně nemůže nic změnit ani za situace, kdy stěžovatel, zastoupený advokátem jako osobou práva znalou, se sám připravil o možnost meritorního posouzení své věci Nejvyšším soudem ČR, neboť nebyl s to, ve smyslu příslušných ustanovení a judikatury Nejvyššího soudu ČR, zformulovat právní otázku, která by mohla založit dovolací důvod pro řízení před Nejvyšším soudem ČR (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR).

Obecné soudy v této věci následovaly právní závěr Ústavního soudu, vyslovený dne 29. 11.1996 v nálezu

sp. zn.

, podle něhož: "pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil" (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 46). Stěžovatel nepřináší žádné relevantní argumenty pro překonání této judikatury, což jediné by mu mohlo zajistit úspěch v jeho věci. Navíc nelze odhlédnout ani od toho, že tato judikatura již více než deset let ovlivňuje výklad a změna této judikatury, bez jakéhokoli vážného důvodu, by narušila též práva a oprávněná očekávání třetích osob jednajících v souladu a s důvěrou v tuto judikaturu.

Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout, byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Z článku 36 odst. 1 y, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. V dané věci nemůže jít ani o stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek, které se netýká vlastnického práva toliko potencionálního.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení .

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu