Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 31/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Bubenská 47/113, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2006, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. května 2004, č.j. -361, byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli byla současně s ostatními odsouzenými uložena povinnost k náhradě škody zaplatit společně a nerozdílně poškozené České pojišťovně, a.s., částku 144.995,- Kč. Shora popsaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl ohledně stěžovatele zrušen výrok o trestu, a při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání třech roků. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, s případným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR uvedeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatel ve svém obsáhlém podání poukázal na skutečnost, že zatímco v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že soud rozhodl "... při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody...", při samotném vyhlášení rozhodnutí, a současně podle protokolu o jednání, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o trestu a o náhradě škody. Podle stěžovatele tak došlo k nesouladu mezi vyhotoveným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo. Tuto svou námitku uvedl rovněž v dovolání, které však bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že uvedený problém bylo lze řešit nejprve postupem podle § 131 trestního řádu. Takový závěr však stěžovatel považuje za obhajobu postupu Městského soudu v Praze dovolacím soudem. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ze spisu obecného soudu je patrné, že podstatnou část ze své argumentace uvedené v ústavní stížnosti použil již ve svém dovolání. Dovolací soud se jeho námitkou zabýval ve světle dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že tyto nebyly naplněny. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR rovněž konstatoval, že provedl ověření výroku publikovaného v psaném vyhotovení rozsudku s protokolem o hlasování, a zjistil jejich plnou shodu.

Podle ustanovení § 128 odst. 2 věta druhá trestního řádu, musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s jeho obsahem, tak jak byl odhlasován. Zákon však neupravuje postup v situaci, kdy tato shoda, byť omylem, nenastane, na rozdíl od ustanovení § 131 trestního řádu, které pamatuje na možnou odchylku písemného vyhotovení od ústního vyhlášení a její nápravu. Jak je však z hlavy šesté, oddílu prvního trestního řádu patrné, za pravý a správný je nutno považovat výrok, jak byl soudem odhlasován a jak je uveden v protokolu o hlasování. S ním musí být v souladu jeho ústní vyhlášení, a tomu musí odpovídat písemné vyhotovení. V projednávané věci došlo k chybnému vyhlášení soudního rozhodnutí, avšak uvedené pochybení, jehož náprava není zákonem upravena a fakticky ani není možná, není způsobilá zkrátit stěžovatele v jeho základních právech.

Podle článku 90y ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu.

Z předložených podkladů je rovněž patrné, že stěžovatel předložil veškeré námitky, které uvedl v ústavní stížnosti i dovolacímu soudu který se jeho věcí zabýval z pohledu "obyčejného" práva. Ústavnímu soudu tak nově nepředložil než shora uvedené námitky týkající se práva na spravedlivý proces.

Zkrácení stěžovatele v těchto základních právech Ústavní soud neshledal. Postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil ze zákonem stanovených mezí, a ani napadená rozhodnutí soudů nebyla v rozporu s trestním řádem a trestním zákonem. Řízení před odvolacím a dovolacím soudem tak nevybočilo z mezí ústavnosti řízení a Ústavní soud v nich neshledal stěžovatelem namítaná pochybení.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Ve vztahu k těm částem výroků rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která se nedotýkají stěžovatele, je nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , neboť stěžovatel zjevně není oprávněn podávat ústavní stížnost "ve prospěch" s ním spoluobžalovaných osob.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu