Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 150/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Košiny, soudního exekutora v Prachaticích, se sídlem Stachy, Zvíkov 79, právně zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, V Tůních 10, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2006, č.j. -16, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2005, č.j. -9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo ukládat povinností jen podle zákona a při zachování základních práv a svobod podle a 4d (dále jen "") a právo na svobodnou volbu povolání podle y.

Okresní soud v Českých Budějovicích shora označeným usnesením zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 20. prosince 2004, č.j. -4 (výrok I.), a uložil povinné povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.836,60 Kč (výrok II.), a současně uložil povinné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 900,- Kč (výrok III.). Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvoláním směřujícím pouze do výroku II., o kterém rozhodl výše označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že usnesení soudu prvého stupně s výjimkou výroku I. potvrdil, a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, podle kterých lze uložit oprávněnému povinnost k úhradě nákladů exekuce jen v případech, kdy mu lze přičítat "zavinění" za zastavení exekuce. Použitá aplikace příslušné právní úpravy byla podle stěžovatele provedena nesprávně, neboť soudy nevzaly v úvahu specifika exekučního řízení a postavení exekutora, a také skutečnost, že povinná osoba je neznámého pobytu. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že stát určil právní postavení exekutora tím, že na něj přenesl část svých mocenských pravomocí. Exekutor má vykonávat svoji funkci jako nezávislý a nestranný subjekt za úplatu. Podle závěrů obecných soudů v daném případě by však exekutor měl činit veškeré kroky v případě zastavení exekuce k tíži svého vlastního majetku. Je tak na něj přeneseno podnikatelské riziko, které založil oprávněný, neboť do jeho vztahu stěžovatel vstoupil. Oprávněný totiž "má" svého povinného, kterého si vybral v rámci svého podnikání dobrovolně a svobodně, tedy převzal riziko vyplývající pro něj z tohoto vztahu. Exekutor si však "svého" povinného svobodně nevybral, byl mu určen mocenským rozhodnutím. Je mu tedy stanovena zákonná povinnost provést exekuci, ale není mu, jakožto podnikateli, poskytnuta možnost eliminovat míru rizika podnikání tak, aby mohl dosáhnou její přiměřenosti. Toto riziko totiž soudní exekutor nemůže fakticky odmítnout. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout, a to z následujících důvodů.

K námitce stěžovatele týkající se porušení y ČR Ústavní soud konstatuje, že se projednávanou problematikou opakovaně zabýval. Poslední se k věci vyjádřil ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. , ze dne 12. září 2006, v němž, mimo jiné, odkázal na usnesení

sp. zn.

, ze dne 14. dubna 2006, a tam provedený výklad ustanovení až , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Citovaná ustanovení tak není možno interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení a ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( ). V obou případech se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, bez toho, že by již zde byly specifikovány. Pro stručnost IV. senát Ústavního soudu na závěry citovaného stanoviska odkazuje.

S ohledem na shora uvedené proto nelze souhlasit s tím, že by stěžovateli byly uloženy povinnosti nad rámec zákona, resp. že by v daném případě nebylo při aplikaci zákona šetřeno jejich podstaty a smyslu.

K námitce stěžovatele týkající se zkrácení v právu na svobodnou volbu podnikání Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti není patrné, v čem měla napadená rozhodnutí stěžovatele zkrátit právě tímto způsobem. Stěžovatel postatě namítá, že s výkonem jeho činnosti je spjato podnikatelské riziko, které považuje za nepřiměřené vzhledem k charakteru jeho činnosti. Byť stěžovatel vnímá tuto skutečnost subjektivně jako zásah, nejedná se o zásah který by měl ústavně-právní charakter, a proto se jím Ústavní soud nemohl zabývat.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu