Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51740.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 618/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti CZ.NIC, zájmové sdružení právnických osob, se sídlem Americká 23, Praha, zastoupeného Mgr. Petrem Hostašem, advokátem Advokátní kanceláře Čížek Hostaš a spol., se sídlem Na Struze 1740/7, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2006, č. j. 1 Cmo 255/2005 -87, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) Statutárního města Ostravy, a 2) obchodní společnosti Grendel, a. s., se sídlem Ostravská 285, Český Těšín, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. září 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2006, č. j. 1 Cmo 255/2005 -87, kterým byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2005, č. j. 5 Cm 85/2001 -64, ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel a vedlejší účastník 1) řízení nemají proti sobě nárok na náhradu nákladů řízení a byla mu uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady odvolacího řízení. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d, čl. 90 , čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republik y.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje řízení, v němž se vedlejší účastník 1) domáhal po vedlejším účastníkovi 2) uložení povinnosti zdržet se jakékoliv dispozice s doménou druhého stupně "ostrava", registrovanou pod doménou nejvyššího stupně "cz", a po stěžovateli se domáhal provést změnu registrace držitele této domény ve prospěch vedlejšího účastníka 1). Současně byla vedlejšímu účastníkovi 2) uložena povinnost uhradit náklady řízení vedlejšího účastníka 1) a vedlejšímu účastníkovi 1) byla uložena povinnost uhradit náklady řízení stěžovateli. Proti rozsudku se odvolal vedlejší účastník 1), a to co do výroku, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a tomuto odvolání bylo zcela vyhověno. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 143 občanského soudního řádu . Zdůrazňuje, že se uvedeného řízení zúčastnil, protože je správcem domény nejvyššího stupně, tj. "cz", a v tomto ohledu je jeho postavení monopolní. Vysvětluje problematiku registrací doménových jmen s tím, že nelze zaregistrovat dvě shodná doménová jména, a že nekontroluje registraci s ohledem na případná porušení práv třetích osob, což s ohledem na jejich různorodost a počet registrovaných doménových jmen po něm ani nelze spravedlivě požadovat. Proto dovozuje, že jej nelze činit odpovědným za to, že žadatel o registraci doménového jména porušuje práva třetích osob. Své postavení srovnává s postavením Úřadu průmyslového vlastnictví, který je rovněž pouze "technickým" registrátorem. Obdobnou argumentaci ostatně aproboval i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. července 2003, č. j. 2 Cm 290/2001 -39, který se týkal doménového jména ceskapojistovna.cz, a následně i rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, č. j. 3 Cmo 293/2003 -64, v téže věci. Stojí tedy na stanovisku, že v dané věci nemusel být vůbec žalován, neboť i v jiných případech respektuje rozhodnutí soudu ohledně doménových jmen, ve kterých není účastníkem řízení. O tom, že tak hodlá postupovat i v posuzovaném případě informoval vedlejšího účastníka řízení dopisem ze dne 20. března 2002, a bylo to součástí i námitky nedostatku pasivní legitimace ve sporu vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 Cm 99/2003 , kde se totožného výroku domáhal vedlejší účastník řízení 1) původně pouze po stěžovateli. Odkazuje i na komentář k § 143 občanského soudního řádu (Bureš. J., a kol.: Občanský soudní řád . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 509) a dovozuje, že neměl být vůbec žalován, neboť byl připraven vyhovět rozhodnutí soudu. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s mezemi podaného odvolání odůvodnění meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně, a odňal tím stěžovateli právo soudního přezkumu v tak pro stěžovatele zásadní věci.
Nálezem,
sp. zn. IV. ÚS 199/05
(ze dne 20. března 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 21. září 2006), byl vysloven zásadní náhled Ústavního soudu, totiž, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Přiměřeně totéž bylo vysloveno i v nálezu,
sp. zn. I. ÚS 351/05
(ze dne 3. května 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 21. září 2006), totiž "že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo". Tím byl pro oblast rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení zvýrazněn dřívější názor, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republik y (srov.
sp. zn. I. ÚS 68/93
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud i do rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadně aktivně vstupoval jen v případech konkurence podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ (
sp. zn. II. ÚS 557/04
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 68. str. 725, aj.), a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. II. ÚS 393/03
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 7. str. 63). Ústavní soud tedy není oprávněn narušovat pravomoc obecných soudů jen z důvodu možného odlišného právního názoru na posouzení konkrétní věci.
O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho odůvodnění má základ jak ve skutečnostech vyplývajících z odůvodnění meritorního rozhodnutí a nezpochybňovaných žalobcem, tak především ve výroku rozsudku soudu prvého stupně o věci samé, jímž byly uloženy povinnosti jak vedlejšímu účastníkovi 2) tak i stěžovateli, a oba tedy bylo možné považovat za procesně neúspěšné. To je přitom zásadně jediné kritérium pro rozhodování o tomto akcesoriu. Pokud se stěžovatel domnívá, že nemusel být vůbec žalován, nebo že dokonce nebyl ve věci vůbec pasivně legitimován, jak naznačuje s ohledem na svůj procesní postoj v jiné věci, a tím tedy nebyl dán důvod k tomu, aby zněly výroky i proti němu, měl tyto argumenty uplatnit v odvolání proti meritornímu rozhodnutí a nikoliv až v rámci ústavní stížnosti, kdy je již pro nevyčerpání zákonných opravných prostředků nelze nijak posuzovat.
Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, tedy nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. nález
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Ústavní soud si totiž sice dokáže jako jedno z možných řešení posuzovaného případu představit i řešení pro něž pléduje stěžovatel, stejně jako si dokáže představit řešení podle § 150 občanského soudního řádu , tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení 1) navzájem. V posuzovaném případě však nelze těmito úvahami Ústavního soudu nahrazovat úvahy obecných soudů, které byly učiněny plně v jejich ústavní kompetenci, ani jimi nelze nahrazovat oprávnění Nejvyššího soudu ČR sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů. Pro úplnost však lze uvést, že z rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v jiném případě, jehož byl stěžovatel účastníkem, rozhodně nevyplývá, že obecné soudy aplikovaly § 143 občanského soudního řádu , neboť odvolací soud výslovně rozhodoval § 142 odst. 1 a 2 a v situaci, kdy se stěžovatel nároku na náhradu nákladů řízení vzdal.
Ze shora vyložených důvodů nedosahuje argumentace stěžovatelky ústavněprávního významu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová