Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 553/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, č. j. -59, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 12. 2004, č. j. -37, spojené s návrhem na zrušení ustanovení a , , takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2005 a i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že obecné soudy postupovaly při rozhodování jeho věci v rozporu se zásadami stanovenými v hlavě pátéd (dále jen ""). Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se otázky tzv. opomenutých důkazů a vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi tvrzeními a navrhovanými důkazy. Soudy ani neodůvodnily, proč věc nepředložily Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení , když toto ustanovení spolu s zakládá faktickou nerovnost účastníků právního vztahu. Stěžovatel připomíná, že Česká republika je vázána řadou mezinárodních smluv, které jí ukládají povinnost sledovat průběh pracovních poměrů a reagovat na zjištěné nedostatky, a vyslovuje názor, že ustanovení ve spojení s zakládá možnost jeho zneužití ze strany zaměstnavatele vůči zaměstnanci, čemuž napomáhá stanovená velmi krátká prekluzivní lhůta. Proto navrhuje obě uvedená ustanovení zrušit.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň - město zamítl rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, č. j. -37, žalobu stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 2. 1997, kterou stěžovateli předal jeho zaměstnavatel Městská hygienická stanice Plzeň, právní předchůdce žalovaného, je neplatná. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. -59, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy vyšly z nesporného zjištění, že stěžovateli byla doručena písemná výpověď z pracovního poměru dne 21. 2. 1997 a shodně konstatovaly, že žaloba na určení neplatnosti této výpovědi, doručená soudu až dne 29. 4. 2004, nebyla podána ve lhůtě stanovené v . Proto bylo nutno ve smyslu ustanovení přihlédnout k prekluzi práva stěžovatele na podání uvedené žaloby.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y).

Stěžovatel spatřuje porušení ustanovení hlavy pátéy v tom, že obecný soud zamítl jeho žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru s poukazem na ustanovení a , aniž by ve věci samé prováděl dokazování a aniž by se zabýval konkrétními důvody neplatnosti skončení pracovního poměru, uplatněnými v žalobě.

Právní závěr obecných soudů o nutnosti aplikace ustanovení a koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, kterému byla svěřena pravomoc sjednocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o výklad jednoduchého práva (srov. a násl. , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. , ale i v dalších svých rozhodnutích vydaných v obdobných věcech, vyslovil, že z ustanovení a vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Byla-li žaloba podána opožděně, soud ji zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatný právní úkon. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty totiž právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky.

Uvedené závěry jsou v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, která dovozuje, že k zániku práva prekluzí, k němuž dochází ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat). Proto je nutno z hlediska y, garantujícího každému při soudní ochraně jeho práv zákonem stanovený postup, zabývat se věcí z pohledu možného zániku práva jeho včasným neuplatněním. Postup opačný, kdy se soud možnou prekluzí odmítne zabývat, je z ústavního hlediska neakceptovatelný (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 125).

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud přihlédly k prekluzi práva stěžovatele na podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by tuto žalobu podal v zákonem stanovené lhůtě. Soudům nelze proto vytýkat, že se nezabývaly tvrzenými důvody neplatnosti skončení pracovního poměru, uplatněnými stěžovatelem v průběhu soudního řízení, a že v tomto směru neprováděly dokazování. Těmito konkrétními důvody by se soudy mohly zabývat pouze v případě, že by žaloba byla podána před uplynutím prekluzivní lhůty. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu řešící otázku opomenutých důkazů je proto za dané situace nepřípadný.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč řízení nepřerušily a věc nepředložily s návrhem na zrušení Ústavnímu soudu. Odvolací soud dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč neshledal tvrzenou nerovnost účastníků pracovněprávního vztahu při uplatnění neplatnosti skončení pracovního poměru. Jeho závěr, že napadené ustanovení zaručuje účastníkům pracovněprávního poměru rovné postavení, když dvouměsíční lhůta k uplatnění práva je shodná jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele, je akceptovatelný i z hlediska ústavního.

Při přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že výrok I. tohoto rozsudku ve znění, že "žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 2. 1997, kterou žalobci předal zaměstnavatel Městská hygienická stanice Plzeň, právní předchůdce žalovaného, se zamítá" je neúplný, neboť v něm oproti znění žalobou navrhovaného petitu chybí slova ...je neplatná...Tuto formální nesprávnost nenapravil ani odvolací soud, který výrok I. soudu prvního stupně v uvedeném znění potvrdil. Tato nesprávnost je přirozeně nežádoucí a podle názoru Ústavního soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však má za to, že uvedená vada sama o sobě neústavnost napadeného rozhodnutí nezakládá. O předmětu řízení (tj. že jde o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti a je dostatečně specifikován i v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako v jeho odůvodnění. Není pochyb o tom, že stěžovateli bylo známo, o čem soud, byť neúplným výrokem, rozhodoval, neboť v opačném případě by zcela jistě rozhodnutí v tomto směru napadl odvoláním, popř. ústavní stížností, což neučinil. Uvedený výrok nadto žádná práva a povinnosti nezakládá, a nehrozí tudíž nebezpečí, že by v exekučním řízení bylo rozhodnuto o jeho nevykonatelnosti. Ústavní soud konečně přihlédl i k výsledku sporu, který by nemohl být ani po případném zrušení rozsudku z důvodu této vady pro stěžovatele příznivější.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně dle ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na zrušení a , neboť podle ustálené judikatury ústavního soudu takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu