Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 213/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. U., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, č.j. -78, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl stěžovatelovo odvolání jako opožděné ( ).

Podle stěžovatele došlo postupem obou soudů k porušení "zásad spravedlivého procesu" garantovaných d (dále jen y), neboť byla vyloučena jeho možnost hájit svá práva u soudu a nebyla "zajištěna náležitá rovnost účastníků". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o opožděnosti podaného odvolání, cítí se být poškozen tím, že se mu ze strany soudu nedostalo řádného poučení o skutečnostech rozhodných pro běh odvolací lhůty, neboť zásilka mu byla doručena ve "starém typu" obálky, která - na rozdíl od nového typu obálek A5 - neobsahovala předtisk oznámení o uložení zásilky se zákonným poučením. Stěžovatel též poukazuje na rozdílný přístup soudu k oběma účastníkům občanskoprávního řízení (druhé straně bylo nepřebírání zásilek "tolerováno"), což považuje za porušení principu rovnosti.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005, č. j. -70 bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele, podané k poštovní přepravě dne 10. 2. 2005 proti rozsudku tohoto soudu ze dne 30. 11. 2004, č.j. -56, jenž byl stěžovateli doručen podle a dne 24. 1. 2005. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že o uložení zásilky byl stěžovatel uvědomen dne 13. 1. 2005, posledním dnem lhůty podle posledně zmíněného ustanovení byl den 24. 1. 2005, čímž byla založena fikce doručení, pročež odvolání mohlo být podáno jen do 8. 2. 2005. Uložení písemnosti pokládal soud za účinné, neboť ze sdělení stěžovatelova zaměstnavatele vyplynulo, že mimo místo bydliště (na lyžařském kurzu) se zdržoval pouze v době od 14. 1. do 20. 1. 2005.

V odvolání stěžovatel uváděl, že vycházel z údaje o úložní době uvedeného na zásilce, zásilku si v ní na poště vyzvedl, a lhůtu k odvolání pojímal tak, že běží od jejího faktického převzetí. Vyslovil názor, že zákonná fikce doručení se "na jeho případ" nevztahuje, jelikož má místo jen tehdy, když si adresát zásilku nevyzvedl. Tvrdil též, že "v druhé polovině ledna...byl se svými žáky na zimním lyžařském kurzu..." a proto se "z omluvitelných důvodů v době výzvy na své adrese vůbec nezdržoval".

Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Pozornost soustředil k stěžovatelově námitce, že se v rozhodné době v místě doručování nezdržoval, a tu měl za vyvrácenou zprávou jeho zaměstnavatele. Neztotožnil se stěžovatelem co do názoru na užitelnost fikce doručení podle , naopak - ve shodě se soudem prvního stupně - jejím prostřednictvím stanovil okamžik doručení prvostupňového rozsudku, a uzavřel, že odvolání podané po 8. 2. 2005 (10. 2. 2005) je opožděné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ustanovení zakotvuje pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není však splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje. Její součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (odůvodnily). Z principu subsiarity ústavněprávního přezkumu tedy také plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat k té kritice, již stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti poprvé, aniž dal příležitost se s ní vypořádat již soudům obecným.

Právě to se týká, jak se podává z výše popsaného průběhu řízení před obecnými soudy, (jinak) jediné relevantní stěžovatelovy námitky, že se mu ve výzvě k vyzvednutí zásilky podle nedostalo poučení, jež je předepsáno v ustanovení , 4 Dokazování a posouzení toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení rozsudku ve smyslu příslušných ustanovení , tedy dokazování na úrovni norem podústavního práva, náleží soudům obecným, a to v tom rozsahu v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční). Z ustanovení , jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem pak plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci, je použít nelze (srov. Filip J., Hollander P., Šimíček V., , C.H.Beck, 1.vydání 2001, Komentář, str. 177). Bylo proto na stěžovateli, aby v podaném odvolání námitku absence odpovídajícího poučení vznesl a předložil soudu k svému tvrzení dostatečné důkazy tak, aby již odvolací soud mohl tuto námitku přezkoumat. Jelikož se tak nestalo, Ústavnímu soudu již nepřísluší - se zřetelem k vyložené zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se již touto námitkou zabývat.

K obsahově obdobné námitce se Ústavní soud již vyjádřil, a v usnesení ze dne 11. 4. 2006,

sp. zn.

, dospěl k shodným závěrům.

K stěžovatelovým poukazům na poučení o "úložní době" (z nějž měl získat podporu pro názor, že běh odvolací lhůty počíná ode dne faktického převzetí zásilky) stojí za zaznamenání, že zde stěžovatel zjevně nedopatřením ztotožňuje lhůtu deseti dnů, po jejímž uplynutí se považuje písemnost dle za doručenou, se lhůtou patnácti dní, po kterou byla ve smyslu (ve znění účinném v době doručování) písemnost uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb.

Původně v řízení před obecnými soudy vznášenou námitku, že se v rozhodné době nezdržoval v místě doručování, stěžovatel v ústavní stížnosti již neuplatňuje; naopak se z jejího obsahu podává, že splnění podmínek účinného uložení zásilky stanovených v nezpochybňuje.

Z postupu soudu prvního stupně nebylo konečně možné dovodit ani tvrzený zásah do rovného postavení účastníků řízení, neboť údajné odlišné zacházení s protistranou při doručování (tolerance "obstrukcí") jde zcela zjevně na vrub odlišného skutkového základu, pro který byla příznačná nejistota o splnění podmínky "zdržování se" v místě, na které bylo soudem žalovanému doručováno (srov. , 5 v tehdejším znění).

Lze uzavřít, že podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje (shodně s citovaným usnesením

sp. zn.

) posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu