Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 467/06

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem v Praze, Kodymova 2526/4, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. -37, kterým bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitostí a stěžovatel (žalovaný) je povinen uhradit žalobcům náklady řízení a České republice uhradit soudní poplatek. Stěžovatel uvedl, že rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 2005, jedná se o rozsudek pro uznání, avšak podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny. Stěžovateli, dle jeho tvrzení, nebyla soudem doručena žaloba, výzva k vyjádření, ani rozsudek (z toho stěžovatel dovozuje, že jeho podpisy na doručenkách byly zfalšovány). V důsledku toho byla porušena jeho práva, jež plynou z y ČR a d.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se o skončeném prvostupňovém řízení a o rozsudku pro uznání dozvěděl dne 8. 6. 2006. Dne 14. 6. 2006 podal proti uvedenému rozsudku odvolání, ve kterém namítl nesplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Souběžně podal také ústavní stížnost, což odůvodnil tím, že pro případ zfalšování podpisu stěžovatele na doručence není právní řád České republiky explicitně vybaven.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost dle písm. d)y ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud již několikráte konstatoval, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (tedy i obecných soudů). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavní stížnosti, proto patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností také odvolání obsahující stejnou námitku o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Jestliže tedy stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s řádným opravným prostředkem a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, není zde důvod, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Není ani důvod, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím do vydání rozhodnutí v odvolacím řízení, neboť stěžovatel může podat ústavní stížnost po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

V dané věci dospěl Ústavní soud také k závěru, že tu nejsou splněny podmínky pro aplikaci žádné z výjimek odůvodňujících neodmítnutí ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2006