Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 610/06

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. září 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem "Na Rybárně" Palackého 168, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 5. 2006, č. j. - 255,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byl porušen y ČR a dále jeho základní práva garantovaná , a a 2d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7.11.2005, č.j. -209, kterým byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu od 1.4.2004 do 15.3.2006 částkou 4.000,-Kč měsíčně, a za období od 16.3.2006 do budoucna změnil tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok I.), dále rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že dlužné výživné od 1.4.2004 do 15.3.2006 ve výši 97.935,50,-Kč je povinen stěžovatel zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám vedlejší účastnice (výrok II.), dále výrok IV. rozsudku soudu I. stupně, dle něhož byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice zaplatila dlužné výživné 186.144,-Kč za období od 1.7.2002 do 21.3.2004, a výrok VI. rozsudku soudu I. stupně, dle něhož byl stěžovatel povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 2.400,-Kč na účet Okresního soudu ve Zlíně, potvrdil (výrok III.), a výrok V. rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 24.270,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. E. K. (výrok IV.).

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle a 2y a právo na spravedlivý proces dle Úmluvy. Dále namítal porušení a y a y ČR. Zásadní pochybení spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí trpí základními vadami, které vedou k faktické nesprávnosti vydaného rozhodnutí, a to konkrétně ve výroku II. napadeného rozhodnutí, na základě něhož je povinen zaplatit dlužné výživné od 1.4.2004 do 15.3.2006 ve výši 97.935,50,-Kč, což je dle stěžovatele nesprávně početně vyhodnocené. Další pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud chybně vypočetl náklady řízení nesprávným stanovením poměru úspěchu účastníků řízení. Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud nerespektoval v rovině vyhodnocování zajištěných důkazů ustanovení , o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaný rozsudek zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např.

).

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Stěžovatel svou ústavní stížností brojí především proti vadám samotného výroku napadeného rozhodnutí a také proti hodnocení důkazů obecnými soudy. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem uvedenou námitku chybného výpočtu celkové výše dlužného výživného ve výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu shledal oprávněnou, nicméně toto pochybení obecného soudu nedosahuje ústavněprávní relevance. Rozdíl mezi výší dluhu stanovenou rozhodnutím odvolacího soudu a skutečnou výší dluhu odpovídající měsíčnímu plnění ve výši 4000,-Kč po dobu 23,5 měsíce nedosahuje ani 4000,- Kč, tj. nedosahuje ani částky výživného stanoveného pro jeden měsíc. Takto vysoká částka se Ústavnímu soudu jeví v kontextu celé věci (rodinně právní vztahy, jakož i vzhledem k celkovému majetku stěžovatele jako částka, jejíž výše nemůže zakládat skutečnou a citelnou újmu na majetkových právech stěžovatele, o která mu ve skutečnosti jde, nemá-li být celá jeho ústavní stížnost chápána jen jako vyřizování si účtů s vedlejší účastnicí. Právě s ohledem na naznačený kontext Ústavní soud v napadeném výroku rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásah do vlastnického práva stěžovatele, když porušení práva na spravedlivý proces, které bylo stěžovatelem namítáno, jakož i porušení dalších základních práv, případně ústavních principů Ústavní soud nezkoumal, neboť je neshledal relevantními pro posouzení dané věci.

K další stěžovatelově námitce týkající se nesprávně vypočtené výše nákladů řízení Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí konstatuje, že krajský soud postupoval při jejich výpočtu ve shodě s ustanovením , které upravuje způsob rozdělení náhrady nákladů řízení, měl-li účastník řízení ve věci jen částečný úspěch. Krajský soud správně stanovil poměry potřebné k rozdělení výše náhrady nákladů řízení mezi účastníky, když bylo vedlejší účastnicí žalováno 10.000,-Kč a bylo jí vyhověno jen co do částky 4000,-Kč, činí její úspěch 40% (2/5) a její neúspěch (úspěch stěžovatele) 60% (3/5). Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že stěžovatel byl úspěšný z jedné pětiny (1/5) (blíže srov. Bureš, J. a kol.: : Komentář - I.díl, 6.vyd., Praha, C. H. Beck 2003, str. 535n.).

Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí konstatuje, že krajský soud postupoval v řízení ve shodě s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě pátéy, resp. v Úmluvy. Ústavní soud zjistil, že krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, a v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry detailně zdůvodnil, proto tedy nelze v rozhodnutí krajského soudu spatřovat projev libovůle, protože aplikace i interpretace právních norem měla racionální podklad. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu y a Úmluvy

K námitce stěžovatele, že krajský soud nerespektoval v rovině vyhodnocování zajištěných důkazů ustanovení , o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že soudy postupovaly libovolně, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

K tomu Ústavní soud dodává, že je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovateli nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se vyjádřil k námitkám stěžovatele stran hodnocení důkazů, které se mj. shodují s námitkami jím uplatněnými v ústavní stížnosti, přičemž je shledal neopodstatněnými, což náležitě odůvodnil, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č en í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2006

Vojen Güttler

předseda senátu