Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 571/06

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2006 ve věci ústavní stížnosti České advokátní komory se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, AK Školská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností domáhá se stěžovatelka zrušení rozhodnutí shora uvedených.

Obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh předcházejícího řízení postačí, vzhledem k dále uvedenému, reprodukovat jen potud, že stěžovatelka domáhá se zrušení naříkaných rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces zaručená y ČR a a d tím, že dle stěžovatelčina názoru Vrchní, resp. posléze Městský soud v Praze opakovaně zaujaly právní názor [zavazující stěžovatelku vystupující v pozici kárného orgánu posuzujícího jednání kázně obviněné advokátky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně a před Ústavním soudem vedlejší účastnice)], který podle stěžovatelky "není správný pro rozpor se zákonem, a proto nemůže být závazný, s těmi důsledky, které jsou pak učiněny napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu". Stěžovatelka zdůvodňuje, že se vedlejší účastnice dopustila významného excesu z povinností advokátky (porušení povinné mlčenlivosti), avšak postup soudů opakovaně rušících stěžovatelčina rozhodnutí o vyškrtnutí vedlejší účastnice ze seznamu advokátů na dobu 3 měsíců brání jí vedlejší účastnici za tento stěžovatelkou tvrzený exces adekvátně postihnout.

Nadto stěžovatelka namítá neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a obsáhle odůvodňuje, proč by jí v následujícím řízení měly obecné soudy přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech spojených s právním zastoupením advokátem.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka jako samosprávná stavovská organizace v posuzované věci svým kárným senátem opakovaně (20. 10. 1995, 29. 11. 1999, 30. 8. 2002) uznávala vedlejší účastnici vinnou kárným proviněním podle ustanovení , o advokacii, proti kterýmžto rozhodnutím podávala vedlejší účastnice odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze rozsudky z 30. 6. 1998, čj. -33, a z 29. 11. 2001, čj. -30, prvá dvě rozhodnutí kárného senátu zrušil. Městský soud v Praze o odvolání vedlejší účastnice rozhodoval jako o žalobě (v důsledku změny právní úpravy správního soudnictví); té vyhověl zrušením i v pořadí třetího rozhodnutí kárného senátu. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu též ústavní stížností napadeného. Oba tyto rozsudky jsou napadeny ústavní stížností.

Ústavní stížnost musela být bez věcného přezkumu stěžovaných rozhodnutí odmítnuta, neboť jde o návrh podaný osobou k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou.

Z již uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nevystupovala stěžovatelka v pozici právnické osoby soukromého práva, ale v pozici orgánu vrchnostensky rozhodujícího o tom, zda se vedlejší účastnice dopustila kárného provinění. Toto rozhodování svěřil jí , o advokacii; stejně jí ho svěřuje i nyní platný zákon o advokacii. Stěžovatelka nemá s vedlejší účastnicí v kárném řízení rovné postavení, naopak je právnickou osobou ve smyslu ustanovení (t. j. právnickou osobou, které zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy). Toto své postavení ostatně stěžovatelka ani nezpochybňuje, což plyne ze všech jejích postojů v řízeních, v nichž soudy rozhodující ve správním soudnictví (ať už před či po nabytí účinnosti ) její rozhodnutí přezkoumávaly; zcela zřetelně podává se tento závěr z toho, že stěžovatelka jako správní orgán ve smyslu citovaného ustanovení napadla ústavní stížností naříkané rozhodnutí městského soudu i kasační stížností.

Z vyloženého je pak nezbytno učinit závěr, že stěžovatelka v této právní věci - nedisponujíc způsobilostí být nositelkou základních práv a svobod - postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (srov. též např. usnesení , publ. in Sb. n. a u., sv. 16. str. 369). Absurdní je představa, že by se správní orgán mohl u Ústavního soudu "bránit" proti rozhodnutí obecného soudu, který jím vydané rozhodnutí ruší, s argumentací údajně vadného právního názoru soudu; ve svých důsledcích by připuštění řečeného znamenalo naprostou eliminaci soudního přezkumu správních rozhodnutí "přesunutím" tohoto přezkumu na Ústavní soud, což - jak netřeba již blížeji osvětlovat - bylo by v přímém rozporu s celou řadou ustanovení ústavního pořádku, především již s principy demokratického právního státu, za který se Česká republika v y prohlašuje.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak obiter dictum možno připomenout, že ve vztahu k stěžovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze by bylo ústavní stížnost (i v případě jejího podání oprávněnou osobou) nutno hodnotit jako nepřípustnou, neboť je vyloučeno domáhat se u Ústavního soudu kasace kasačního (tedy řízení neukončujícího) rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2006

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj