Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 184/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, AK Kodymova 2526/4, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. -331, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, č. j. -292, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva vyplývající z článku 90y a též z článku 36 odst. 1d (dále jen "").

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , z něhož zjistil následující.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č. j. -196, zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovateli z důvodu, že byt již řadu let bez vážného důvodu neužívá. K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2004, č. j. -292, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu. V odůvodnění uvedl, že rozsah služebních cest stěžovatele po republice a do zahraničí nemůže být vážným důvodem užívání bytu pouze dvakrát nebo třikrát v měsíci, stejně tak čtrnáctidenní pobyt v Thajsku, víkendové fotbalové zájezdy či občasné přespávání u přítelkyně, přičemž o žádné ze zmiňovaných okolností stěžovatel netvrdil, že má pouze dočasný charakter. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, č. j. -331, stěžovatelovo dovolání zamítl, když se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nejsou dány závažné důvody pro občasné užívání bytu, a to ani jsou-li výše uvedené skutečnosti hodnoceny samostatně nebo ve vzájemné souvislosti.

Stěžovatel oponuje obecným soudům tvrzením, že na jeho straně existují vážné důvody neužívání bytu, a to konkrétně služební cesty (Ostrava, Sokolov) spojené s přespáním v daném místě, cesty na výstavy mimo Prahu, dále pak nesezdané soužití s přítelkyní, u níž pobývá, ovšem bez úmyslu se tam zdržovat trvale, v neposlední řadě také péče o nemocného otce a víkendové fotbalové zápasy konající se mimo Prahu. Stěžovatel soudům vytýká, že všechny tyto skutečnosti vážily samostatně a nikoli ve vzájemné souvislosti tak, aby mohlo být skutečně zjištěno, zda všechny společně jsou či nejsou závažným důvodem bránícím mu užívat byt. Stěžovatel je také přesvědčen, že v případě neužívání či občasného užívání bytu jsou rozhodující pouze závažné důvody a nikoli skutečnost, zda je o stav dočasný či trvalý.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále vyložených.

Základem stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy jednotlivé důvody neužívání bytu nehodnotily kumulativně a ve vzájemné souvislosti. Na tomto místě musí Ústavní soud upozornit na svou ustálenou judikaturu, dle níž jeho úkolem je podle y ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 33, str. 235). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl.y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [ (dále jen "")], a to způsobem, zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 85, s. 287). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci však nelze kvalifikovat jako porušení práva na spravedlivý proces. Takový závěr by bylo možno vyslovit jedině tehdy, pokud by právní názor soudu odporoval principům spravedlnosti a nerespektoval některé z ústavně zaručených lidských práv a svobod.

Všechny skutečnosti, které stěžovatel snesl pro odůvodnění svého občasného pobývání v bytě, jehož je nájemcem (a které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti), odvolací soud hodnotil; z provedeného hodnocení vyvodil závěry, k nimž dospěl a které nalezly odraz ve výroku jeho rozhodnutí; toto rozhodnutí bylo ústavně souladným způsobem odůvodněno. Stran řízení, které vydání rozsudku odvolacího (a posléze i dovolacího) soudu předcházelo, stěžovatel porušení jemu svědčících ústavních práv netvrdí a ani Ústavní soud nezjistil nic, co by v této souvislosti mohlo odůvodňovat jeho zásah. Rozsudek dovolacího soudu rovněž nevykazuje žádný deficit ústavnosti. Z uvedeného se podává, že argumentace podaná v ústavní stížnosti není ničím jiným než opakovanou polemikou s právními závěry soudů, s níž se soudy vypořádaly vyčerpávajícím způsobem již ve svých rozhodnutích; tato polemika nepředkládá žádnou otázku charakteru ústavněprávního. Ani Ústavní soud nenalezl žádný náznak porušení stěžovateli garantovaných základních práv.

Z důvodů výše uvedených odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu