Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 392/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 17, Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 7 (adresa pro doručování 130 00 Praha 3, Seifertova 17), proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. , ze dne 20. 2. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, se svou ústavní stížností s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. l, , , , a d (dále jen "") a , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, bylo změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení usnesení soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 12. 2004 č. j. -9, opravené usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 2005 č. j. -17, jímž byla zastavena exekuce proti povinné Villasped, s. r. o. v likvidaci, oprávněné CTJ, a. s. bylo uloženo zaplatit stěžovatelce 10.486,- Kč a vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přitom výrok o nákladech exekuce přisouzených stěžovatelce byl odůvodněn odkazem na ust. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""). Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání oprávněné do výroku o nákladech exekuce, tomuto odvolání vyhověl a napadený výrok o nákladech exekuce rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že s použitím ust. exekučního řádu a tyto náklady uložil zaplatit povinné, která podle něj, tím že je bez majetku, z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž se stěžovatelka v důvodech dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

s tím, že oproti uvedenému nálezu v daném případě sice nárok na náhradu nákladů exekutorce přiznán byl, avšak vůči povinné, u níž při provádění exekuce nebyl zjištěn žádný majetek. Formálně tedy požadavek náhrady nákladů exekuce naplněn byl, nicméně ve skutečnosti stěžovatelka neobdrží ničeho. Poukazuje na to, že soudnímu exekutorovi k zajištění výkonu veřejné funkce nejsou poskytovány žádné finanční prostředky z veřejných zdrojů, jeho odměna v rámci náhrady nákladů exekuce je prakticky jediným zdrojem, z něhož exekutor kryje náklady fungování svěřeného úřadu a v této souvislosti také provádí dále srovnání s postavením soudního komisaře. Podle jejího názoru s ohledem na významné zákonné omezení práva exekutora odmítnout provedení exekuce je interpretace ust. ex. řádu ve vztahu k ust. cit. zák. odvolacím soudem diskriminační, v rozporu s y. Z hlediska rovnosti zákonných podmínek výkonu vlastnických práv a z hlediska rovnosti zákonných podmínek podnikání je podle ní diskriminačním přenášením podnikatelského rizika z oprávněného na soudního exekutora taková soudní praxe, kdy při nedostatku postižitelného majetku povinného nese po zastavení exekuce hotové výdaje vynaložené v exekuci, nařízené k návrhu oprávněného a v jeho zájmu, soudní exekutor. Z těchto a dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení pro porušení shora označených základních práv.

Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného usnesení, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.

Problematikou aplikace a výkladu ust. a exekučního řádu ve vazbě na ust. - tedy ustanovení použitých v napadeném rozhodnutí - se zabývá Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. ze dne 12. 9. 2006, v mezidobí po podání této ústavní stížnosti jeho plénem přijaté podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a v druhé větě nálezu

sp. zn.

. Podle uvedeného stanoviska není porušením a y, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V závěru odůvodnění stanoviska, v němž je v podstatě reagováno i na argumenty, které obsahuje ústavní stížnost stěžovatelky, Ústavní soud dovodil, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce ( exekučního řádu, ), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Uvedené stanovisko III. senát Ústavního soudu musí brát v úvahu i v nyní posuzované věci, v níž, jak patrno ze shora uvedeného, jde o právně i skutkově srovnatelnou věc. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že v řízení před obecnými soudy oprávněná postupovala při vymáhání pohledávky proti povinné řádně, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by oprávněná před podáním návrhu na nařízení exekuce nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti, což by odůvodňovalo použití ust. exekučního řádu, nutno i v nyní posuzované věci učinit závěr, že odvolací soud v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem.

Z důvodů ve stanovisku blíže rozvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, tak Ústavní soud v posuzované věci nepřisvědčil stěžovatelčinu tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Proto byla její ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006