Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 162/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Marianem Heresem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 1/14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005, č.j. -92, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v y (dále jen "") a d ( dále jen "Listiny").

Odvolací soud v dané občanskoprávní věci potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit (vrátit) částku 27.319,- Kč s příslušenstvím dříve poskytnutého (na základě tehdy platné , o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě) stabilizačního příspěvku. Předchozí (zamítavé) rozhodnutí tohoto soudu zrušil soud dovolací, který vyslovil právní názor, že úprava dotčeného právního vztahu je specifická, včetně úpravy důvodů vrácení příspěvku, a proto pro aplikaci obecných občanskoprávních předpisů není místa. Jestliže tato úpravu umožňuje poskytovateli příspěvku žádat jeho vrácení, je na něm, zda se pro takový postup rozhodne. Nové (napadené) rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto právního názoru vychází.

Právní názor o komplexnosti úpravy při poskytování a vrácení stabilizačních příspěvků, vylučující aplikaci obecných předpisů, považuje stěžovatel za rozporný s výše uvedenými ustanoveními norem ústavního pořádku proto, že "jej staví do nepřípustně nerovného postavení v rámci uzavřeného smluvního vztahu".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Nic z toho z napadeného rozhodnutí neplyne, a stěžovatel ani netvrdí. Jediný argument, o "nepřípustně nerovném postavení v rámci uzavřeného smluvního vztahu", nikterak nekonkretizuje a není zřejmé, jakou "nerovnost" má na mysli; z pohledu tradičního nazírání rovnosti v občanskoprávních vztazích ve smyslu ekvivalence (práv a povinností) se jeví být spíše ve výhodnějším postavení, neboť mu v rámci rozhodného právního vztahu svědčila možnost, při splnění stanovených podmínek, poskytnuté plnění nevrátit. Oprávnění poskytovatele příspěvku vrácení nežádat musela být zakotvena výslovně jen vzhledem k jeho zřejmým rysům veřejnoprávním, neboť jinak (v občanskoprávních poměrech) je vždy výrazem autonomie vůle subjektu k tomu oprávněného.

Odvolací soud dostál i požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, jež požadavky vyslovené v ustanovení splňuje, a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze ničeho vytknout.

Ve zbytku nemůže stěžovatel sledovat nic jiného, než konfrontaci s právními názory v jeho věci rozhodujících soudů, jež spočívá v rovině podústavního práva, a která svým obsahem ústavněprávní přesah nemá. Vyložit vztah speciální úpravy k obecné, jak bylo výše předznačeno, je úkolem pro obecné soudy, a jimi v dané věci přijaté řešení, tím, že je konzistentní s ustálenou soudní praxí, nemůže být logicky ani výrazem libovůle či svévole. Námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích racionálně konzistentním a přesvědčivým způsobem vypořádaly, pročež jejich opětováním staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však ve smyslu výše řečeného nepřísluší.

Uvedené závěry nejsou v kolizi s jinými rozhodnutími Ústavního soudu v obdobných věcech (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

, jakož i

sp. zn.

).

Lze tudíž uzavřít, že výše vyjádřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se tím existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu