Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 17/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Rujbrem, advokátem se sídlem nám. Svobody 2, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí krajského soudu, přičemž se domáhá jeho zrušení, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d a na projednání věci bez zbytečných průtahů dle d (dále jen jako "Listina").

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní soud přitom konstatuje, že neshledal v dané věci žádnou překážku, která by bránila věcnému posouzení případu stěžovatele.

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. -347, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že je vlastníkem v odůvodnění rozsudku okresního soudu uvedené nemovitosti. Dále byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení a zaplatit státu znalečné. Okresní soud postupoval podle ust. a prioritně řešil otázku naléhavého právního zájmu, když v tomto směru uzavřel, že určovací žaloba má preventivní povahu, má za účel poskytnout ochranu právním postavením žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění, o což se jednalo právě v dané věci. Okresní soud dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu u stěžovatele, neboť stěžovatel se namísto určovací žaloby může domáhat svých práv žalobou na plnění.

Krajský soud k odvolání stěžovatele uvedl, že okresní soud si pro účely svého rozhodnutí opatřil základní a pro věc podstatná a rozhodná skutková zjištění a i skutkové závěry, které na tomto základě přijal, jsou správné. Za správné považoval odvolací soud i právní posouzení věci ve smyslu závěru, že žaloba stěžovatele nepatří do kategorie žalob, u kterých je dán naléhavý právní zájem jako základní předpoklad určovací žaloby. Proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvedl, že vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu došlo k situaci, kdy stěžovatel byl vlastníkem v žalobě specifikované nemovitosti a poté, co jej údajně měl převést na žalovanou, tento majetek pozbyl za podivných okolností a když se pokoušel domoci svého majetku zpět, obecné soudy se odmítají jeho tvrzeními a jím navrhovanými důkazy zabývat. Podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva. Podle názoru stěžovatele byl v průběhu řízení dostatečně osvětlen jeho procesní postoj, a pokud by prvostupňový a potažmo odvolací soud provedl správné hodnocení stěžovatelem navrhovaných a ostatních provedených důkazů, mohl by dojít ke zcela rozdílným právním závěrům. Stěžovateli se jedná zvláště o otázky platnosti smlouvy a jejího splnění namítané v odvolání. Vznikla situace, kdy stěžovatel je vystaven v důsledku toho, že svůj majetek pozbyl a nezdařilo se mu prostřednictvím žalob domoci se ho zpět, četným daňovým exekucím pro daňové nedoplatky, které nevznikly jeho zaviněním.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nereflektoval správně podstatu rozhodnutí obecných soudů. Procesním (formálním) předpokladem pro možné zabývání se meritem věci zahájené určovací žalobou je jednak otázka věcné legitimace účastníků řízení, ale především existence naléhavého právního zájmu. Až poté, kdy obecné soudy učiní závěr o naplnění obou formálních podmínek, je možné přejít k rozhodování o meritu věci, tj. o určení, zda tu právo je či není. Přitom v dané věci soudy neshledaly existenci naléhavého právního zájmu, a již tato skutečnost byla důvodem nevyhovění žalobě stěžovatele. Pokud se potom soudy nějakým způsobem a v nějaké míře dotkly merita věci, neměly tyto jejich úvahy právní relevanci pro rozhodnutí, a takové jejich počínání lze považovat toliko za "nad rámec". Přitom stěžovatel směřuje svůj nesouhlas z velké části právě do oblasti těchto - pro vydání rozhodnutí - právně irelevantních úvah soudů (např. otázka platnosti smlouvy).

Ústavní soud se tak zaměřil ve svém přezkumu pouze na to, co tvořilo právně relevantní předmět napadeného rozhodnutí, tj. otázka ústavní konformity výkladu ust. .

Ústavní soud konstatuje, že žaloba na určení práva [ ve spojení s ] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle jej tedy zkoumá soudce. Jakmile již bylo právo porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud se ztotožňuje s platnou premisou teorie i praxe, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění (srov. rovněž např. či v rámci judikatury obecných soudů např. R 17/72).

Nelze potom s ohledem na výše uvedené teze vytknout nic z pohledu vybočení z ústavní konformity krajskému soudu, který konstatoval, že určovací žaloba má povahu především preventivní a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu a naopak není namístě tam, jako v dané věci, kde právní vztah, jak tvrdí stěžovatel, již byl porušen a kdy je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle ust. V takovém případě totiž již prevence pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následku porušení práva. Jak správně uvedl krajský soud, právě v rámci žaloby na plnění by otázka určení platnosti předmětné kupní smlouvy byla řešena prejudiciálně a pouhá okolnost, že žalobce (stěžovatel) není schopen financovat spor o zaplacení kupní ceny ze zpochybňované kupní smlouvy, nemůže z hlediska naléhavého právního zájmu obstát; určovací žalobou podle ust. reparaci svého případného práva žalobce (stěžovatel) dosáhnout nemůže - nemůže dosáhnout toho, co je předmětem jeho faktického požadavku, tj. zaplacení odpovídající ceny za prodej tak, aby byly zaplaceny i vzniklé daňové povinnosti z prodeje nemovitosti. Ústavní soud k tomu konstatuje, že v případě stěžovatele určovací žaloba skutečně nevystihovala účinně obsah a povahu vztahu mezi jím a žalobkyní a jejím prostřednictvím tak nebylo možné dosáhnout - z funkce určovací žaloby vyplývající - úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

Z tohoto pohledu tak shledal Ústavní soud závěry krajského soudu z pohledu právního posouzení ústavně konformními. Pokud jde o skutková zjištění, nutno dodat, že o nepřípustné ústavněprávní konsekvence - z hlediska námitek směřujících do přezkumu hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy - by mohlo jít toliko až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování ( a násl. ), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového v dané věci ovšem dovodit nelze. Obecné soudy respektovaly kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace. Pokud stěžovatel namítal nesprávné hodnocení důkazů soudy, nutno dodat, že se jednalo toliko o tvrzení formální, neboť toto tvrzení nebylo nijak obsahově konkretizováno (navíc je zřejmé, že nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů směřoval spíše do oblasti výše poukazovaných - pro vydaná rozhodnutí - právně irelevantních úvah soudů).

Ústavní soud tak shledal interpretaci a aplikaci ust. ze strany krajského soudu ústavně konformní, jeho závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a logické.

K námitce stěžovatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva dle y na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud konstatuje, že jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 28. 1. 2005 a o odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto dne 13. 9. 2005, nelze v takovém intervalu shledávat bez dalšího a automaticky porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Přitom takovou námitku stěžovatel nijak obsahově nenaplnil a setrval ve své argumentaci pouze na formálním vyřčení porušení zmíněného práva. Ústavní soud tak neměl důvodu se domnívat, že by k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele dle y došlo.

Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. .

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Stanislav Balík

předseda senátu