Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 545/06

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., právně zastoupeného Mgr. Petrou Krtkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pařížská 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení , , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele proti povinné České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 4 627 970 Kč s 3% úrokem z prodlení od 31. 12. 2004 do zaplacení a přiznal žalované náhradu nákladů řízení v částce 120 273 Kč. Žalobu podal stěžovatel z titulu náhrady škody, jež mu jako vlastníku nájemních domů vznikla nesprávným úředním postupem orgánu státu ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů. Tento nesprávný úřední postup měl spočívat v regulaci nájemného z bytů, která byla opakovaně shledána Ústavním soudem jako protiústavní. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, protože se podle něj jedná o posouzení otázek zásadního právního významu a ústavní stížnost podal současně proto, že se domnívá, že otázky, které jsou předestřeny, mají zásadní dopad na širší okruh účastníků.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle písm. d) y ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000,

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s a 4 ), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti, i bez splnění této podmínky dle ustanovení .

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti ( ). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost může záviset na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu . Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku ( ).

Podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 téhož ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. V dané věci sice je možno konstatovat, že ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když majitelů nájemních domů s regulovaným nájemným je větší množství

a Ústavní soud několikrát kritizoval ve svých nálezech nečinnost vlády i parlamentu v této otázce, nicméně platí, že stěžovatel podal mimořádný opravný prostředek, o němž bude rozhodovat Nejvyšší soud, a proto je vhodné vyčkat jeho rozhodnutí. Je to právě Nejvyšší soud, který v rovině jednoduchého práva může položit základ pro sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o nároky majitelů nájemních domů na náhradu škody vzniklé jim nečinností státu v oblasti regulace nájemného.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2006

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj